CO JE VLASTNĚ BEZPEČÍ

1. ÚVOD: PARADOX BEZPEČÍ

Možná to znáte – zdá se, že je vše v pořádku. Dveře jsou zamčené, jste doma sami nebo s lidmi, kterým věříte. Fyzicky se vám nic zlého neděje, nic vás neohrožuje. A přesto – vaše tělo posílá zcela jiný signál. Cítíte určité napětí, jako by jste čekali, odkud zas něco přijde, a nedokážete se úplně uvolnit.

 Možná je tam i myšlenka:

„Ano, nyní je to v pořádku, ale to je jen předzvěst toho, že se zas stane něco hrozného."

Možná už předem čekáte nějakou katastrofu.

Jako by fakt, že nyní je objektivně bezpečí, váš vnitřní systém nevnímal a nedokázal se „cítit" v bezpečí.

Není to psychologická vada. Není to zbabělost nebo přecitlivělost. Je to neurofyziologie – je to to, jak váš nervový systém vyhodnocuje svět a jak si „pamatuje" ohrožení, které jste prožili v minulosti.

Pojďme se nyní podívat, proč se toto děje a co je vlastně bezpečí.

2. CO JE VLASTNĚ BEZPEČÍ? – PSYCHOLOGICKÁ DEFINICE

Když si řekneme „bezpečí", nejčastěji si myslíme: „Je to absence nebezpečí." Logické. Ale jen částečně správné.

Ve skutečnosti bezpečí není racionální vyhodnocení situace. Není to vědomá myšlenka typu:

„Jsem doma, dveře jsou zamčené, jsem v bezpečí."

Máme tendenci vnímat bezpečí jako pocit nebo jako stav věcí – stav okolo nás. Ale zkuste se na bezpečí spíše podívat jako na stav vašeho nervového systému.

Bezpečí = stav nervového systému

Je to tedy signál, který vaše tělo vysílá a přijímá – nebo nevysílá a nepřijímá. A je to mnohem hlubší než myšlení.

Bezpečí má tři dimenze:

Fyzické bezpečí – Vaše tělo neohrožuje žádný vnější faktor. Nejste ve fyzickém ohrožení. Nemusíte utíkat před šavlozubým tygrem, aby vás nesežral.

Psychické bezpečí – Věříte sami sobě, svým schopnostem, tomu, že si poradíte. Je to takový ten pocit: „Všechno je OK, já jsem OK."

Sociální a emoční bezpečí – Cítíte se přijatí, vidění jinými lidmi, cítíte sounáležitost.

Pokud chybí kterákoli z těchto tří dimenzí, váš nervový systém to pozná – a často dřív, než si to vaše mysl stihne uvědomit. A pak se nedokážete skutečně cítit bezpečně, i když byste byli zamčení na tom nejbezpečnějším místě na světě.

3. NEUROCEPCE – SKENER BEZPEČÍ A NEBEZPEČÍ

Existuje mechanismus, kterému neurovědci říkají neurocepce. Nebojte se – netřeba se trápit složitým názvem.

Pojďme si vysvětlit, co to je.

To, co tento mechanismus dělá, není cítění v tradičním slova smyslu. Je to něco hlubšího. Představte si to, jako byste měli v sobě zabudovaný podvědomý automatický skener, který zcela automaticky všechno vyhodnocuje jako bezpečné nebo ohrožující. Děje se to neustále, každou sekundu, bez vašeho vědomí a bez možnosti to vědomě jakkoli ovlivnit.

Tento systém ale nevyhodnocuje jen to, co se děje, ale i co by to mohlo znamenat – zda by to mohlo vést k nebezpečí na základě vašich zkušeností a vzpomínek.

Fyzické znaky aktivní neurocepce (vnitřního skeneru) při vyhodnocení ohrožení:

• Zrychlený srdeční tep nebo bušení srdce

• Povrchní nebo zrychlené dýchání

• Svalové napětí nebo třes

• Pocení dlaní

• Pocit neklidu, zvýšená ostražitost

• Nutkání utéct nebo bojovat

• Nepříjemný pocit v žaludku

 Jak to tedy přesně funguje? Představte si tuto situaci:

Jdete temnou ulicí v noci. Ještě dříve, než si vědomě uvědomíte, že by tam něco nebezpečného mohlo být, vaše tělo už reaguje. Váš nervový systém – onen vnitřní skener – neustále všechno skenuje:

• Slyšíte kroky za sebou? Jsou nepředvídatelné? Zdá se, že vás sledují?

• Vidíte divného chlápka, který se k vám blíží po chodníku? Čtete jeho výraz? Působí, že by měl nějaké zlý úmysly?

• Jak je rytmus jeho pohybu? Zrychluje? Sahá pro něco do kapsy? Nasazuje si kapuci? Motá se, mohl by být opilý?

  
  

Všechno toto se vyhodnocuje bez vašeho vědomí, v mozkovém kmenu a limbickém systému – těch místech, která nejsou spojena s racionálním myšlením. Prostě to naskočí samo...

Když systém tuto situaci vyhodnotí jako potenciální ohrožení, cítíte to. Najednou jste ostražití, tělo okamžitě reaguje na onen podnět a jakoby se aktivuje. Cítíte se najednou úplně jinak než před pár minutami, kdy jste se vezli v polospánku v nočním autobuse.

Někdy si myslíme, že je to vědomé: „Přece jsem vždy opatrná v noci, když jdu sama domů.“ Ale pravda je, že ono fyzické nastartování ostražitosti vám naskočilo dříve, než jste si to vědomě uvědomili.

Tento systém je zároveň spjat s instinktem přežít. Pokud váš vnitřní ochranný systém vnímá – byť jen potenciálně – ohrožení, aktivuje se, aby vám pomohl. Abyste byli ostražití, abyste mohli reagovat – zpacifikovat nepřítele nebo utéct do bezpečí. Už vůbec nejste ospalí jako v tom autobuse.

Co se ale stane, když má váš ochranný systém v paměti zapsané nějaké staré ohrožení? Pak se takto aktivuje i v situacích, kde by ostatní zůstali v klidu, pokud stávající situace tu ohrožující nějak připomíná.

Například:

Běžný člověk je v klidu, pokud vidí ohňostroj. Ale voják s posttraumatickým syndromem se může dostat kvůli zvukům ohňostroje do absolutního stavu ohrožení – panické ataky. Protože jeho systém podvědomě vyhodnotil rány ohňostroje jako možný výstřel a možný útok stejně jako za války. I když vědomě ví, že ho ohňostroj neohrožuje, celý jeho systém doslova křičí „smrtelné nebezpečí“.

Ano, voják je extrémní příklad, ale má to i zcela běžné projevy – například:

Měli jste hodně prchlivého rodiče, se kterým jste se jako dítě moc v bezpečí necítili. No a nyní jste pokaždé velmi nervózní, když mluvíte s někým, koho vnímáte jako autoritu. Ve vašem systému je rodič = autorita = ohrožení. A jelikož šéf = autorita, najednou naskočí reakce ohrožení i když je šéf celkem v pohodě.

Váš neurologický systém to nedělá proto, že by snad chtěl, abyste před šéfem mluvili jako blbec. Dělá to automaticky, protože se vás snaží chránit. Autorita je prostě ve vašem katalogu bezpečné/ohrožující zapsána na straně ohrožující. A tak vás pokaždé jakákoli autorita aktivuje, stejně jako při té noční cestě domů.

Co si z toho vzít:

1. Máme v sobě automatický ochranný systém, který neustále vše vyhodnocuje jako bezpečné nebo nebezpečné.

   
   

2. Tento systém zároveň zohledňuje naše předchozí zkušenosti s tím, kde a v jakých situacích s kým jsme se cítili bezpečně nebo v ohrožení.

   
   

3. Pokud aktuální situaci vyhodnotí jako potenciální ohrožení, automaticky v nás aktivuje přípravu na útok / útěk nebo ustrnutí, pokud je nebezpečí příliš velké.

   
   

4. Děje se to automaticky, nevědomě a nemůžeme to myslí ovlivnit.

   
   
   
   

4. TŘI REŽIMY NERVOVÉHO SYSTÉMU – REAKCE NA SKENER

Váš autonomní nervový systém – tedy to, co řídí srdeční tep, dýchání, trávení - vše bez vašeho vědomého zásahu – má tři hlavní módy. Každý režim přináší zcela jiné chování, pocity a fyzické stavy podle toho, co náš vnitřní skener vyhodnotil.

Pojďme se na tyto 3 systémy podívat blíže:

REŽIM 1: BEZPEČÍ

Co cítíš: Bezpečí

Jak se chováš: Jsi otevřená, kreativní, empatická, připojena k lidem

Tvoje tělo: Normální srdeční tep, hluboké dýchání, uvolněné svaly

Co se děje v mozku: Zapíná se prefrontální kortex – část, která ti umožňuje myslet, tvořit, učit se

Příklad: S nejlepší kamarádkou sedíte v příjemné restauraci a vyprávíte si své příběhy v příjemné atmosféře. Nebo děláš doma sama něco tvůrčího, co tě baví.

V tomto režimu si můžeš dovolit být zranitelná, učit se novému, měnit názory. Je to režim, ve kterém se vztahy budují a věci se dělají.

Toto je klíčové – jenom v režimu bezpečí dochází k regeneraci a k změně postojů a názorů – jedině v tomto režimu tedy dokáže člověk zpracovat trauma a nastolit vnitřní uzdravení psychiky.

Bezpečí neznamená jen hezké pocity, bezpečí znamená, že můžete bezpečně cítit i ty nepříjemné a bolestivé, že jim můžete dát plný průchod. To, pokud v bezpečí nejste obvykle nedokážete .

REŽIM 2: NEBEZPEČÍ – BOJ NEBO ÚTĚK

Co cítíš: Ohrožení. Pocit, že musím něco dělat, utéct nebo bojovat.

Jak se chováš: Agrese, hněv, útěk, neklid, podrážděnost

Tvoje tělo: Vysoký srdeční tep, rychlé dýchání, napnuté svaly, adrenalin v cévách

Co se děje v mozku: Amygdala (emočně reakční centrum) pracuje na plný výkon – objevují se pocity jako strach

Příklad: Pronásledovatel za tebou při noční cestě domů . Kritika od nadřízeného. Hádka s partnerem, která se vymkla kontrole.

Tento režim je neskutečně užitečný, když opravdu hrozí nebezpečí. Ale pokud se zapíná i v situacích, kde to není potřeba, nebo v něm zůstáváš dlouhodobě (chronicky), vede to k úzkosti, nespavosti, podrážděnosti – jste neustále ve střehu, necítíte klid.

REŽIM 3: EXTRÉMNÍ NEBEZPEČÍ – VYPNUTÍ SE – USTRNUTÍ

Co cítíš: Ohrožení je příliš velké. Nemůžu utéct. Už se nedá nic dělat. Nedá se to zvládnout. Je toho moc. Vypínám se.

Jak se chováš: Strnulost, otupělost, apatie, odpojení

Tvoje tělo: Nízký srdeční tep, mělké dýchání, tělo je jako "mrtvé"

Co se děje v mozku: Vypnutí – odpojení od emocí a od těla jako poslední obranný mechanismus

Příklad: Během zneužívání, kdy nemůžeš uniknout. Nebo po velkém žalu, kdy je všechno příliš bolestivé – například smrt dítěte.

Pokud zůstáváš v tomto režimu dlouhodobě, vede to k depresi, chronické únavě a pocitu "vypnutí" – odpojení od všeho. Nejde cítit radost, všechno je ploché.

JAK SI VYBERE TVŮJ NERVOVÝ SYSTÉM V JAKÉM Z TĚCHTO 3 STAVŮ BUDE?

Tvůj nervový systém si vybírá, který režim aktivovat, na základě toho, co jeho VNITŘNÍ SKENER   vyhodnotí jako bezpečné nebo nebezpečné. Zcela automaticky bez tvé vědomé kontroly.

5. PROČ SE NECÍTÍŠ BEZPEČNĚ, I KDYŽ JSI FYZICKY V BEZPEČÍ?

Tady se dostáváme k nejdůležitější otázce. A odpověď není v tvé hlavě. Je v tvém těle.

5.1 TRAUMA ZANECHÁVÁ STOPU V TĚLE

Neurovědec Bessel van der Kolk, který věnoval život studiu traumatu, napsal:

„Tělo sčítá rány."

Není to jen metafora. Je to fakt.

Když prožiješ trauma – a nemusí to být jen dramatická jediná událost; může to být dlouhodobý psychický stres, kdy se „klid v domě v dětství nerovnal bezpečí", či opakovaná zrada či ponižování – tvůj nervový systém se hluboko „naladí" na nebezpečí.

Fyzicky.

 Na úrovni mozku.

Na úrovni, která je hlubší než vědomí.

Co se v mozku změní:

• Amygdala (centrum emočních reakcí) – Stane se hyperaktivní. Neustále hledá hrozbu, i když už nehrozí nic. Jako ten voják, co i když se vrátil z války, pořád má vnitřní nastavení, jako by byl stále na frontě.

  
  

• Hippocampus (paměť) – Zmenší se a méně efektivně funguje. Nemůžeš si proto trauma „uspořádat" v paměti a opravdu plně si uvědomit „to je minulost, už se mne to netýká".

  
  

• Prefrontální kortex (racionální myšlení) – Ztrácí na síle. Tvůj argument „vím, že je to v pořádku, jsem doma, dveře jsou zamčené" nemá proto šanci prostoupit do hlubších rovin vědomí.

  
  

• Autonomní nervový systém – Zůstává v trvalé pohotovosti. Očekává neustále nebezpečí.

  
  

Navíc se změní hladiny chemikálií v mozku:

• Kortizol (hlavní stresový hormon) – Zůstává zvýšený, i když už není důvod.

• Adrenalin – Připravuje se na aktivaci.

• Serotonin a dopamin – Chemičtí poslové, kteří by měli přinášet klid a radost, jsou nevyvážení.

  
  

Výsledek? Tvůj nervový systém je v trvalém stavu ohrožení, i když se už ničeho a nikoho nemusíš bát.

5.2 VADNÝ SKENER

Pokud je náš skener bezpečí v pořádku, je standardně v klidovém módu a upozorní jen občas, když zaregistruje nebezpečí – jako detektor kouře.

Po traumatu je to jako kdyby byl tento detektor nastaven příliš citlivě. Začíná blikat na každou sebemenší částečku prachu, i když nic nehoří a v místnosti není kouř. Nebo si prostě „pamatuje" kouř z minulého dne a rozhodne se: raději varovně houkat – protože co kdyby…

Tvůj nervový systém nepozná, že se situace změnila. Tělesné signály ohrožení přetrvávají. Bez ohledu na to, jak moc si vědomě uvědomujeme, že nám nebezpečí nehrozí.

5.3 OKNO TOLERANCE SE ZUŽUJE

Co to je „okno tolerance"? Představ si to jako rozpětí, v jakém se tvůj nervový systém cítí optimálně a ty funguješ bez aktivace ohrožení.

• Horní hranice: Maximální aktivace, kterou můžeš zvládnout, aniž bys přepadl do režimu boje/útěku.

  
  

• Dolní hranice: Minimální aktivace, pod kterou sklouzneš do režimu zamrznutí.

Optimálně fungující nervový systém nezatížený traumatem má široké okno, ve kterém se cítíte dobře. Ale trauma toto okno zužuje, a tak se mnohem snadněji dostaneš do stresu v situaci, kde druzí ne – jako ten voják při ohňostroji.

Tedy – při dlouhodobém stresu a traumatu se okno tolerance zužuje:

• Horní hranice se snižuje – překročíš ji dříve, skončíš rychle v hádce nebo panice.

  
  

• Dolní hranice se zvedá – snáze sklouzneš do deprese a pocitu „vypnutí".

  
  

Výsledek? Tvůj rozsah „normálního fungování" se dramaticky zúžil. Všechno tě vychyluje z rovnováhy. A pokud zůstáváš v chronickém stresu – bez možnosti regenerace v pocitu bezpečí – tvoje okno se zužuje stále dál.

5.4 KONKRÉTNÍ PŘÍPAD PRO LEPŠÍ PŘEDSTAVU V BĚŽNÉM ŽIVOTĚ

DÍTĚ V CHRONICKÉM STRESU, KDE KLID NENÍ BEZPEČÍ

Aby to bylo konkrétní, vezměme příklad, který je mnohem běžnější, než si myslíme.

Situace:

Dítě vyrůstá v prostředí, kde klid není znakem bezpečí, ale často je předzvěstí blížícího se konfliktu. Rodiče mají moc práce a nedaří se jim život zvládnout. Výsledek? Nevinný dotaz dítěte někdy spustí velmi naštvanou, odmítavou reakci. Rodiče se hádají, doma je často hutná atmosféra. Zdá se to jako situace, která není až tak neobvyklá.

Ale pokud se to děje běžně, dítě vyrůstá v prostředí, které není bezpečné. Jeho nervový systém je proto pořád v pohotovosti. Přijde domů ze školy a místo pocitu bezpečí jeho skener skenuje: „Je máma zase naštvaná? Je dneska táta opilý?"

To, že se to děje dlouhodobě, doslova přenastaví nervový systém tohoto dítěte. Jeho nervový systém se chová jako voják v zákopu – neustále připraven na nebezpečí. A i jako dospělý, dlouho poté, co opustil toto prostředí, si jeho nervový systém nese toto ve svém archivu nebezpečí. Nedokáže se dostat do pocitu bezpečí, ani když je s partnerkou, kterou miluje, protože jeho systém vnímá všechny blízké vztahy jako nebezpečné.

Nastává tedy paradox: má vedle sebe ženu, kterou miluje, ale její přítomnost v něm automaticky aktivuje pocit ohrožení. Takže se s ní málo kdy cítí zcela v bezpečí. I její drobné naštvaní ihned spouští obrannou reakci. Takže i úsměvné povzdechnutí, že nedal ponožky do koše na prádlo, v něm může aktivovat velmi naštvanou, agresivní reakci.

Co se v tomto příkladu tedy stalo:

• Rodiče se často hádají a na dítě jsou nepříjemní – dítě je pod dlouhodobým stresem.

• Jeden z rodičů je nepředvídatelný – někdy laskavý, někdy kritický bez viditelného důvodu, někdy pije – dítě neví, kdy je s ním v bezpečí a kdy ne. Je proto bezpečnější předpokládat, že s tímto člověkem v bezpečí není nikdy.

• Pokud byl doma chvíli klid, vždy pak byl přerušen velkým výbuchem – dítě se podvědomě naučí, že klid není známka bezpečí, ale signál, že přijde něco hrozného.

• Domácnost je fyzicky bezpečná (nejsou tam zbraně, není tam násilí), ale psychicky nejistá a zraňující.

• Dítě se neustále učí být ve střehu: „Kdy to vypukne? Co jsem udělal(a)? Jak se tomu vyhnout?"

  
  

Co se děje v nervovém systému dítěte:

• Dítě a jeho nervový systém si nemůže opravdu „odpočinout" – ani spaní není bezpečné (může se probudit hádkou rodičů).

• Mozek se programuje: „Klid = nebezpečí se blíží".

• Okno tolerance se výrazně zužuje – dítě zůstává v režimu mobilizace (připraveno na útěk nebo útok) nebo imobilizace (ustrnutí, odpojení se).

• Hledá mechanismus, jak to přežít – jídlo, hraní, snění, izolace – cokoliv, co ho odvede od těch nepříjemných pocitů.

  
  

Dlouhodobé důsledky (v dospělosti):

Dnes, když je člověk dospělý a okolnosti jsou zcela bezpečné (vlastní domov, partnerka, které věří), tělo si ale stále „pamatuje" nejistotu.

• Klid a pohoda vyvolávají stále pocit, že se za chvíli musí stát něco hrozného – nejde se v klidu uvolnit a být v pohodě.

• Pohled, tón hlasu, nebo ticho v místnosti může spustit starou reakci.

• Neustálé podvědomé skenování prostředí na hrozby.

• Problémy s důvěrou: „I když je všechno OK, něco musí být špatně".

• Problémy v komunikaci – jakákoliv i oprávněná výtka ihned spouští obranné reakce. Zkrátka s ním nejde normálně mluvit o nějakém partnerském problému.

• Může na ostatní působit odtažitě, uzavřeně, může hůře navazovat vztahy.

  
  

Příznaky v dnešním životě:

• Nespavost nebo neklidný spánek (tělo nedůvěřuje noci).

• Svalové napětí, bolesti zad.

• Potlačené emoce nebo naopak nepředvídatelné emoční výbuchy.

• Pokus kontrolovat všechno kolem sebe (aby se předešlo neočekávanému).

• Těžké relaxace – když se pokusí „uvolnit se", vynoří se vina nebo úzkost.

• Problémy ve vztazích a komunikaci.

  
  

Klíč: Není to o tom, co se skutečně děje teď. Je to o tom, co si nervový systém „pamatuje" jako hrozbu a stále reaguje, jako reagoval tehdy, když bylo dítě.

5.5 VNITŘNÍ SPOUŠTĚČE

To, že náš skener začne věci vnímat jako nebezpečí, není jen o vnějším prostředí – jako zvuk ohňostroje. Jsou v nás i vnitřní "spouštěče" – věci, které automaticky aktivují staré vzorce chování.

Příklady s vysvětlením:

Příklad 1: Tón hlasu šéfa

Stará situace: Jako dítě měl(a) přísného otce. Když zvýšil hlas, vždy následoval trest nebo kritika. Tvůj nervový systém si to zapamatoval.

Proč je to spouštěč: Když dnes tvůj šéf zvýší hlas (třeba jen proto, že je unaven), tvůj skener okamžitě říká "to je ten tón co znamenal nebezpečí!" a aktivuje se stará program. Srdeční tep ti zrychluje, začínáš se hájit nebo se uzavíráš. Přestože racionálně víš, že tvůj šéf není tvůj otec a že ti nic neudělá.

Příklad 2: Uzavřené prostory

Stará situace: V dětství tě rodiče za trest zavírali do malého, temného kumbálu. Bylo to strašné – cítil(a) si beznaději a paniku.

Proč je to spouštěč: Dnes když vstoupíš do výtahu (který je také malý, uzavřený prostor), tvůj nervový systém se vrací do té paniky. Není to iracionální – je to automatická reakce. Tvůj systém si říká "znovu v pasti!" a aktivuje se režim útěku. Potíš se, tísní se ti v krku, chceš ven.

Příklad 3: Fyzický kontakt

Stará situace: V dětství nebyl fyzický kontakt bezpečný. Když si ses snažil(a) přitulit k rodičům, byli chladní, odmítali tě, nebo tě odstrčili. Fyzické blízkosti se stala zranějící.

Proč je to spouštěč: Dnes když se tě dotkne tvoje partnerka nebo chce tě obejmout, v tobě se automaticky aktivuje obava: "Budu odmítnut? Bude to bolet?" Přestože racionálně víš, že tvá partnerka tě miluje. Tvůj systém ale reaguje na fyzický kontakt jako na hrozbu, a tak se stáhneš, nebo v tobě vznikne úzkost.

Příklad 4: Ticho

Stará situace: V tvé rodině platilo pravidlo – když bylo doma ticho, znamenalo to, že rodiče ímto tichem a odmítáním komunikace trestají nebo se schyluje k hádce.

Proč je to spouštěč: Dnes když je doma ticho – třeba proto, že tvá partnerka jen čte nebo relaxuje – ty se znervózníš. V tobě se aktivuje staré programování: "Ticho = něco hrozného se chystá." Začínáš se podvědomě připravovat na konflikt, ačkoliv nic takového nehrozí.

Obecně:

Tyto spouštěče nemusí být objektivně nijak ohrožující. Ale tvůj nervový systém si je spojuje pomocí asociace – podobný tón, podobné prostředí, podobný fyzický pocit. A tak si automaticky říká: "Tohle jsem cítil(a), když se dělo něco špatného. Takže když to vidím/slyším/cítím znovu, musí dát informaci, že je to potencionálně nebezpečné, musíme být ve střehu."

Je to jako když cítíš určitou vůni – např. vůni určitých cigaret – a vrátí se ti vzpomínka na konkrétního člověka nebo situaci, která s tou vůní souvisela – třeba dědečka, který vždy voněl tabákem. Jenom že místo „příjemné vzpomínky" se aktivuje „alarm nebezpečí".

Klíč: Tvůj nervový systém není šílený. Je to právě naopak – je to geniální ochranný systém. Dělá přesně to, co má dělat: Chrání tě. Jenže chrání tě před nebezpečím, které už není přítomné.

5.6 SOMATIZACE – FYZICKÉ PROJEVY TRAUMATU

Všechny tyto emoční stavy mají svůj fyzický odraz. Nazývá se to somatizace – když se psychické procesy projevují jako fyzické symptomy.

Chronické tělesné problémy, které nemůžou být vysvětleny lékařským vyšetřením:

• Bolesti v zádech, krku – z nepřetržitého svalového napětí

• Problémy s trávením – dysregulace nervového systému

• Chronické bolesti – tělo drží napětí

• Nespavost – nervový systém se nemůže uklidnit

• Bolesti hlavy

• Astma, vysoký krevní tlak – tělo drží stres

• Zrychlené bušení srdce

  
  

Všechny tyto příznaky jsou skutečné. Nejsou v tvé hlavě. Jsou v tvém těle.

6. JAK POZNÁŠ, ŽE SE NECÍTÍŠ BEZPEČNĚ – PŘÍZNAKY

Některé z těchto příznaků zná téměř každý:

Fyzické příznaky:

• Napětí v těle, zejména v krku a zádech

• Povrchní dýchání

• Bolesti či nepříjemné pocity

• Zrychlený srdeční tep

• Nespavost

  
  

Emoční příznaky:

• Úzkost nebo panická tvář

• Stres, který ti neodejde

• Deprese nebo pocit prázdnoty

• Podrážděnost nebo vzplanutí hněvu

  
  

Chování:

• Hypervigilance – neustálá ostražitost

• Tendence se izolovat

• Zřítka v situacích, kde by si měl(a) věřit

• Vyhýbání se situacím, které by ti měly být příjemné

  
  

Sociální:

• Problémy s důvěrou

• Obtížné vztahy

• Strach z opuštění a samoty

  
  

Kognitivní:

• Neschopnost soustředit se

• "Mozek v mlze"

• Obtížné rozhodování

  
  

Pokud se v některém z těchto příznaků poznáváš, nejsi sama. A nejdůležitější je vědět: 

To není tvá chyba. Je to obrana tvého těla.

7. SOCIÁLNÍ PROPOJENÍ: KOREGULACE – SÍLA DRUHÉHO ČLOVĚKA

Zde přichází velmi zajímavá část.

Když jsi v režimu ohrožení, samotné pozitivní myšlení nemůže tvé tělo přesvědčit. "Vím, že je to v pořádku" není dostačující. Tvůj nervový systém potřebuje fyzický, senzorický důkaz o bezpečí.

Ten ti ale mohou poskytnout jiní lidé – konkrétně jejich přítomnost a jejich vlastní regulovaný nervový systém.

Koregulace – Co to je?

Koregulace je vzájemné "regulování se" dvou nervových systémů. Když je vedle tebe člověk, který je v bezpečí, jeho nervový systém ti pomáhá být také v bezpečí.

Jak to funguje?

Představ si: Sedíte vedle někoho, komu věříte. Tato osoba je fyzicky přítomna:

• Její tělo je uvolněné (ne napnuté)

• Její hlas je klidný (ne hysterie nebo kritika)

• Její výraz je otevřený (ne hrozivý nebo odmítající)

  
  

Co se stane?

Tvůj nervový systém začíná synchronizovat s jejím. Její pomalý srdeční tep, její hluboké dýchání, její klid – všechny tyto signály tvoje neurocepce zachycuje. Automaticky. Bez toho, aby sis to musela uvědomit.

Postupně (často bez uvědomění):

• Tvůj srdeční tep se zpomaluje

• Tvoje dýchání se prohlubuje

• Tvoje svaly se začínají uvolňovat

• Tvojí tělo si začíná "pamatovat" bezpečí

  
  

Není to magie. Je to neurofyziologie.

Příklady koregulace:

• Dítě v objetí matky – Dítě pláče, ale když matka přejde a drží ho a sama je v klidu, dítě se klidní. Nervový systém matky tak automaticky reguluje nervový systém dítěte.

  
  

• Klient u dobrého terapeuta, psychologa, kouče – Klient přichází ve stresu, ale když je terapeut, psycholog nebo kouč přítomný, klidný a bezpečný, klient se postupně začíná uklidňovat. Není to proto, že by ten druhý cokoli dělal – je to jeho klidná bezpečná přítomnost.

  
  

• Partnerský vztah – Dvě těla v synchronii se regulují navzájem. Můžete se cítit stresován(a), ale když je partner vedle tebe, je v klidu v pohodě, zpomaluje se automaticky tvůj srdeční tep.

  
  

• Skupiny – Sociální propojení ve skupinách, které jsou podporující přátelské a bezpečné snižují stres všem zúčastněným.

  
  

Proč je koregulace tak důležitá?

Bez koregulace s bezpečným člověkem je cesta k obnově bezpečí výrazně pomalejší a méně efektivní. Koregulace v terapeutickém nebo důvěrném vztahu urychluje uzdravení."

8. ZÁVĚR: BEZPEČÍ JE CESTA, NE CÍL

Bezpečí není stav, do kterého jednoho dne vejdeš a už tam zůstaneš navždy. Je to cesta, kterou jdeš zpět do svého těla, zpět do přítomnosti, zpět k životu.

Tvůj nervový systém se nenaučil ostraze a strachu za jeden den. Nebude si to pamatovat navždy. Ale postupně, vrstvou po vrstvě, se může znovu "vyladit" na větší bezpečí.

Bezpečí je biologické, psychologické i sociální. Není to o tom "být správně" – je to o tom "cítit se správně" v tvém těle.

Velké trauma se mění pomalu, vrstvou za vrstvou. Někdy půl roku, někdy déle. Ale neuroplasticita znamená: 

Vždy je naději na změnu!