JE (NE) BEZPEČNÉ CÍTIT EMOCE?

Každý z nás se už někdy cítil psychicky nedobře, a to i v situacích, kdy nám přišlo, že objektivně se nám nic zas tak špatného neděje. Máme práci, rodinu, děti, spoustu důvodů, proč být šťastní, ale nám je tak nějak šedivo, jsme unavení, máme pocit, že život je nudné opakující se cosi. Ale nevěnujeme tomu moc pozornosti, protože se přece musíme postarat o děti a napsat ten report, co po nás chce šéf.

Nebo se stále vracíme k nějaké nepříjemné události — i několik dní (nebo i let) po tom, co se stala — a pořád ta vzpomínka bolí. Nějak si uvědomujeme, že už se vlastně sami týráme tím, že na to pořád myslíme, a snažíme se proto ty myšlenky zasunout na pozadí. Ale ony se — ty potvory — občas stejně vrátí, a s nimi i ten nepříjemný pocit, který jste tenkrát v minulosti zažili.

Někdy už je toho tak moc, že dokonce pláčeme, a máme tedy pocit, že jsme si to bolavé „odžili". Ale i tak se to vrací. A tak začneme mít pocit, že i když budu brečet každý den, tohle se nikdy nezmění, a šoupneme to pod koberec naší duše.

Nechci cítit nepříjemné emoce.

Možná ji tam nemáme takto vědomě, ale pravděpodobně taková mantra běží jako zcela jasný program někde ve vašem podvědomí. Máme pocit, že cítit všechny tyto emoce je marné, zbytečné a dost možná i sakra nebezpečné. Vzhledem k tomu, že jsou nepříjemné a máme pocit, že cítit je nám nepomůže, tak je často ignorujeme.

Mnoho lidí, když slyší, že k tomu, aby se jim ulevilo v nějakém velkém bolavém tématu (třeba to, že nám byl partner nevěrný), měli vrátit právě k tomuto bolestivému pocitu, panikaří.

„To je to poslední, co chci cítit! Já chci, aby ten hrozný pocit zmizel, a ne abych ho musel/a cítit znovu."

Můžete mít dokonce pocit, že jít až tam k tomu jádru bolesti vás zničí, že zešílíte, že padnete do deprese, ze které už nebude cesta ven. Nebo že, pokud to skutečně budete cítit, uděláte něco strašného… zkrátka, pokud dovolíte skutečně cítit tu emoční bolest, bude to to nejstrašnější, co se vám může stát.

Zní to jako pravda, že cítit emoce je sakra nebezpečné.

Jenže realita je složitější.

Svět nás od dětství učí, že určité emoce jsou špatné. Malé dítě nemá filtr, emoce přijde, a ono ji cítí, nemá ještě zabudovány obrany, které by to omezily. Jenže my dospělí jsme si je vytvořili, a tak mnohdy nesneseme vidět někoho v emocích, které sami nechceme cítit. A proto se ho začneme sami snažit nějak utlumit.

Ukažme si to na příkladu:

Malé miminko pláče tím velkým, bezútěšným pláčem. Maminka zkontrolovala plínky. Ví, že dítě je najezené a teplotu nemá. Maminka neví, proč dítě pláče, a ani to, že ho chová na hrudi, ten pláč nezastavuje. Neví už, co má udělat. Sama se začne cítit zoufale a bezmocně. Mysl se snaží ten pocit dát do slov a přichází myšlenky:

„Jsem špatná matka, nevím, co mám dělat, neumím utišit své dítě!!!"

Což pokračující pláč dítěte potvrzuje jako zdánlivou „pravdu". Ten pocit je pro maminku nesnesitelný, chce, aby přestal. Čím více ona sama v sobě ten svůj pocit potlačuje, tím víc nevědomě začne tlačit na dítě, aby přestalo plakat.

Na pozadí začne běžet program:

„Přestaň už prosím plakat, já se pak snad konečně začnu cítit lépe."

I když to není vyřčeno nahlas, i když se maminka snaží s dítětem být, ono to, že není nyní přijímáno takové, jaké je, a je na něj kladen tlak, aby „vypnulo své emoce", cítí. A časem, jelikož takových situací přibývá, se i ono naučí potlačit své emoce.

Je ta maminka špatná? Ne. Ona prostě v tu chvíli víc dát nedokáže.

Pokud jdete celý život v potlačování emocí, nedokážete to ze dne na den najednou přepnout a dovolit si cítit vše. Tento příklad nám jen ukazuje, jak funguje ono „programování se" na necítění emocí už od dětství.

Ti, co více hledí směrem dovnitř, viní často sebe za to, že nějakou situaci nezvládli. Ti, co více koukají ven, vidí vinu v těch druhých. Ale vždy je to o tom, že ve skutečnosti uhýbáme před tlakem vlastního pocitu. O tom, proč soudíme jiné, najdete více informací v předchozím článku.

Zde se podíváme hlouběji pod pokličku onoho samotného vyhýbání se emocím.

Ke každé emoci, kterou nechceme cítit, máme často nějaký myšlenkový konstrukt, proč není dobré ji cítit:

• Strach je slabost.

• Smutek je jako nemoc, kterou je třeba „překonat".

• Stud je varování, že jsme selhali, a je třeba se pochlapit.

• Bezmoc je selhání sebe sama.

• ...

  
  

Když v tobě tyto myšlenky rostou, učí tě, aby ses těch pocitů zbavil/a. Aby zmizely. Aby tě už nebolely. Což bohužel obvykle vede k tomu, že tyto pocity ignorujeme.

Jenže co se děje ve skutečnosti při potlačování emocí?

Představte si sebe jako papiňák. 

Pokud přijde emoce a vy ji skutečně prožijete, je to jako by pod hrncem někdo zatopil, ale pokud máte otevřený ventil (pára může unikat), v hrnci nevznikne tlak, a jak ta vlna tepla přišla, tak zase odejde. 

To je skutečné prožití emoce.

Pokud ale emoce nechcete cítit, je to jako byste zavřeli ten ventil. Ve vašem systému tak začne stoupat tlak, který se v hrnci drží i dlouho po tom, co samotná situace odezní. Další a další situace přidávají polínka, a v hrnci se stále zvyšuje tlak…Vy musíte vynakládat stále více energie na to, aby ten hrnec nepraskl, a to vše palčivě horké se najednou nevylilo, a nespálilo vás, tak že přidáváte bezpečnostní obruče okolo papiňáku v zoufalé snaze vše udržet pod pokličkou.

Čím víc tam toho je, tím více pozornosti věnujete tomu, aby proboha ten šíleně natlakovaný hrnec nerupl. A na ty hezké věci, které byste chtěli cítit, už ani nemáte dostatek pozornosti.

Reálně tím sami sebe ničíte.

Psychologický výzkum posledních desítek let potvrzuje, že dlouhodobě nás mnohem víc ničí vyhýbání se emocím, jejich potlačování a odmítání než samotné prožití dané emoce z traumatické situace.

 Jak se to děje a proč je bezpečnější se emocím naopak otevřít — to si nyní vysvětlíme.

Emoce nejsou problém. Jsou informace.

Než si budeme povídat o tom, proč některé emoce odmítáme, pojďme si nejdřív vyjasnit, co emoce vlastně jsou.

Emoce nejsou chyby. Nejsou to tvrdá nevyžádaná školení, které nám dává krutý život. Jsou to signály — komplexní biologické procesy, které mozek spouští, aby nám řekl, že se děje něco důležitého v naší psychice.

Strach varuje: hrozba, pozor, chraň se.

Stud signalizuje: překročila jsem hranici, kterou jsem neměla.

Bezmoc říká: toto teď nemůžu změnit, musím se vzdát kontroly.

Vztek říká: mám potřebu se chránit, něco mě ohrožuje.

Stejně jako Radost nám jen říká: „Jé, tohle je moc hezké, to mi je příjemné!"

Nepříjemné emoce nejsou tedy havárií. Nejsou známkou toho, že se v tobě něco porouchalo. Jsou normální součástí toho, jak funguje zdravý mozek, i když to někdy bolí.

To, že jde jen o signál, se dá snadněji pochopit na fyzické bolesti:

Představte si, že spíte ve spacáku u ohně, otočíte se a chytne vám spacák. Bolest spálené nohy vás ihned informuje o tom, že se děje něco, s čím musíte něco udělat. Bolest vás probudí a vy hned vyskočíte ven, aby se nespálily další části vašeho těla. Bolest vás upozorňuje, že tu nohu musíte ošetřit.

Představte si, že byste dokázali vypnout váš systém tak, aby tělo necítilo vůbec fyzickou bolest. Spacák by vesele hořel dál. Vy byste umřeli ve spánku — uhořeli byste.

Fyzická bolest není nepřítel (i když není příjemná) — bolest vás chrání tím, že vám dává informaci, že se děje něco, co je třeba změnit. A stejně to tak je i s bolestí emoční.

Umět cítit fyzickou bolest je stejně důležité jako umět cítit, jak je příjemné, když vás někdo pohladí.

Emoce fungují v určité paralele podobně, jen nepřináší informaci o našem těle, ale o našem vnitřním stavu.

Emoce stejně jako pocit fyzické bolesti se rodí v našem mozku.

V průběhu evoluce si náš mozek vyvinul tyto emoční systémy, aby nás ochránil a pomohl nám přežít a prosperovat jak ve světě, tak v sociálních skupinách. Nejsou zde proto, aby nás trápily. Jsou tu proto, aby nás informovaly.

Jenže v moderní společnosti jsme se naučili něco jiného: že některé emoce jsou nežádoucí. Že bychom je měli eliminovat. Že jejich přítomnost znamená selhání nás samých.

Možná, že to, co jsem popsala, chápete. Ale pokud se podíváte na konkrétní bolavou situaci, která se vám stala a je stále bolestivá, jakoby se vám najednou vypl překladač — který by vám řekl, co ta emoce chce sdělit. V takové chvíli, pokud jste na tom jako naprostá většina lidí, se vaše hlava pravděpodobně tomuto konceptu začne vzpírat. Pokud si vybavíte nějakou konkrétní bolavou situaci z minulosti, kterou ještě nemáte zpracovanou, je těžké říct si, že ta emoce je jen informace.

Příklad:

Táta vás jako dítě hodně bil. Je vám 40 a pořád ještě nejste s tímto plně vyrovnáni, pořád je tam křivda, pocit, že jste asi nebyli dost dobří, aby vás měl rád, a tak podobně.

Ta vzpomínka stále bolí. Fyzická bolest z bití dávno odezněla, ale emoční bolest zůstala. Jako dospělý člověk navíc už víte, že otec objektivně dělal něco špatného, nyní je to dokonce už trestné. Což jen potvrzuje onen nesoulad — rodiče by měli být na své dítě hodní, můj táta nebyl, tak že je to celé špatně. Je tedy logické a v pořádku, že mi to pořád vadí.

Představa, že ty pocity, co ta vzpomínka vyvolává, jsou „jen informace", se zdá jako naprostá kravina. Může to ve vás vyvolat dokonce pocit, že vám tím říkám, že váš pocit není důležitý, je to jen „nějaká drobnost", a začnu vás štvát já. 😉

Tak to ale myšleno není — to, že to i dnes bolí, je informace o tom, že je zde něco neprožitého — je to informace o tom, že váš vnitřní papiňák stále poskakuje na plotně emocí a hlásí, že je pořád pod tlakem. Váš systém vám tím ukazuje: „Mám zablokovaný ventil."

Je to jako by ten odmítaný pocit říkal:

„Ahoj, pořád tu jsem, nemyslíš, že už je čas se konečně seznámit a prožít mě?"

Emoční (prožitkové) vyhýbání

Když se emoci obáváme nebo jí nějakým způsobem nevěříme, obvykle se jí začneme vyhýbat. Toto vyhýbání se v psychologii nazývá emoční vyhýbání nebo také prožitkové vyhýbání, a je to jeden z největších paradoxů lidské psychiky.

Vyhýbání se emocím se projevuje skrz různé strategie:

Popření: „Né, fakt nejsem smutný, že mi šéf odmítl přidat, jsem v pohodě, o nic nejde" — také známé jako sebeklam.

Rozptýlení: Sociální sítě, práce, jídlo, nákupy — cokoli, abyste na to nemuseli myslet, a hlavně to nemuseli cítit.

Racionalizace: Analýza emocí a situace s ní spojené v hlavě, místo aby ji člověk skutečně ji cítit. Hledáme venku i uvnitř nějaké vysvětlení, proč se to stalo, nebo proč se nějakým způsobem cítíme tak, jak se cítíme. Někdy až obsedantně — v myšlenkové představě, že až to bude dávat smysl, tak to samo zmizí.

Fyzické potlačení: Svírání v hrudi, zadržování dechu, tuhnutí těla. Někdy se zadržovaná emoce, pokud ji v těle máme dlouho, může dokonce projevit jako nějaká vážná nemoc těla. Někdy naopak — pokud něco hodně bolí — někteří lidé toto cítění emoce v těle odpojí a fyzické projevy emocí nevnímají, což je další způsob, jak se snaží pocitu vyhnout.

Kontrola: Snaha emoci „zvládnout" nebo ji učinit menší, než je.

Sebekritika nebo obviňování jiného: „Měl bych to už překonat. Co se mnou není v pořádku?" „Za to, jak se cítím, může manželka." Tím, že obviníme sebe nebo jiného, odkloníme nepříjemnou emoci na obviňování, které už zvládneme cítit.

Všechny tyto strategie mají jednu věc společnou: Cílem je udělat si emoci co nejmenší, co nejrychleji, bez ohledu na to, zda je skutečně prožitá.

A zde se skrývá ten paradox. Psychologické výzkumy z posledních dekád ukazují, že čím více se snažíš emoci potlačit, tím více se zacykluje, tím více se vrací a tím více tě nakonec bolí.

A dokonce i když to víme, ten strach z oné emoce ji v naší představě činí daleko větší a děsivější, a tak jsme raději v poznaném pekle neustálé bolesti z potlačení.

Je to ono ucpání ventilu tlakového hrnce, díky němuž pak vnitřní tlak neustále narůstá a vy se bojíte, že když ten ventil odklopíte, tak to celé bouchne.

Proto tolik lidí děsí představa, že by měli začít pracovat s tím, co je trápí, a otevírat stará zranění.

Rozdíl mezi cítěním a hlubokým prožitkem

Zde se dostáváme k jedné z nejdůležitějších věcí, kterou je dobré pochopit. Mnozí si myslí, že cítí emoce, protože se jim věnují — zejména pokud pláčeme, máme pocit, že už jsme si to jistě odžili, a to, že se to vrací, vnímáme jako důkaz, že cítit nepomáhá. Ale tohle konkrétní „cítit emoci“ není totéž co hluboký úplný prožitek.

Zkuste se na emoci podívat jako na cyklistu jedoucího do kopce.

Nejdříve svah (emoce) pomalu nestoupává, pak se už je svah pořádně prudký a cyklistu to šlapání sakra bolí (emoce je silná). V určitém místě je vrchol emoce/kopce. Zde přichází úleva, nohy už tak nebolí a pak už jen sjedeme z druhé strany kopce (někdy dokonce v euforii) až na klidnou rovinku, kde se kolo samo časem zastaví a vy si můžete prohlédnout novou realitu za touto emocí.

To je hluboké prožití emoce.

Pokud máte nějakou emoci nebo pocit, ale vrací se (například vzpomínka na nějakou situaci je pořád nepříjemná, i když jste kvůli tomu plakali), pak to, co se stalo, je to, že někde před tím vrcholem, místo abyste ještě více šlápli do pedálů, abyste ještě více cítili tu emoci, zatavíte u stopky, otočíte se a vrátíte se zpátky na start. Pocitově je to skoro stejné jako ta emoční cesta nahoru a zase dolů přes kopec, potíž je, že kopec jste nepřejeli a nedojeli na druhou stranu.

Toto neúplné prožití emoce a její opakovaný návrat tak vytváří pocit utrpení. Vyčerpalo vás to, bolí to. Bolí to čím dál víc, protože to děláte opakovaně. V tu chvíli navíc začínáme tu „nepřekonatelnou“ emoci nenávidět, protože si myslíme, že to utrpení nám způsobuje ona.

Ve skutečnosti to utrpení ale způsobuje to, že jste jen nedojeli až na vrchol a místo toho se vrátili na začátek.

Proč se emoce vrací stejnou silou — trošku psychologie

Tady jde o něco velmi důležitého, čemu se vědci říká nedokončená emoční odpověď.

Náš nervový systém funguje tak, že když se setkáme s ohrožením, stresem nebo bolestí, aktivuje se a připravuje na činnost. Když zaznamenáme něco nepříjemného, mozek přichystá energii. Ta má vést k určité akci — k protestu, k ústupu, k vyřešení situace. Ale někdy se ta energie nedostane tam, kam patří.

Pokud se zastavíš myšlenkou „Měl bych to teď překonat, nechci se takhle cítit“ nebo rozptýlením se (sociálními sítěmi, prací, jídlem), či jakkoli jinak, tu energii nevypustíš. Nervový systém je ale stále v částečném „pohotovostním režimu“ — čeká, aby se situace vyřešila. A jakmile si na ni vzpomeneš, znovu se aktivuje. Pokaždé stejně.

Je to jako by se neuvolnil zámek na dveřích. Pokaždé, když se vrátíš na stejné místo, dveře jsou stále uzamčené a tvoje tělo se chystá otevřít je — ale nikdy to nedokončíš. Vždycky se zastavíš na stejném místě.

Vědecký termín pro toto je nedokončená ochranná odpověď nervového systému. Při traumatu nebo velkém stresu se tělo chystá na akci — uteč, bojuj nebo zmrzni — ale akce se nikdy nedokončí. Energie zůstane v nervovém systému, jako by stále čekala na příležitost se „vyprázdnit“. Fyzicky, v těle.

OK, vy už třeba nejste ten, kdo to jen nevědomě šoupe pod koberec, snažíte se emoci aktivně cítit, přesto je pod vrcholem zastavíte — proč?

Bod, kdy to otočíte pod vrcholem

V tomto bodě, kde to většinou otočíte, to opravdu hodně bolí nebo je to nějak výrazně nepříjemné, máme (falešný) pocit, že víc už nesneseme, že už nezvládneme ještě víc cítit. Myslíme si proto, že to je ten vrchol.

Není to vědomé, nejste proto špatní, váš systém v naučené obraně emoce necítit vám prostě jen dal na cestu stopku a vy jste ji poslechli. Možná přidal i pár varovných značek, jako že za tímto bodem vás sežere medvěd nebo že cesta končí na srázu, ze kterého spadnete a zemřete.

Naše obrany vytváří extrémně silný pocit, že pokud budete cítit víc, zničí vás to, zešílíte, zlomíte se, umřete — jak jsme si říkali na začátku.

Ten úsek cesty mezi tím, kde to obvykle zastavíte, a vrcholem emoce se dá nazvat zónou šílenství — zde, abyste mohli cítit to, co tam je, musíte pustit veškerou kontrolu a dovolit pocitu/emoci, aby si s vámi doslova dělala, co chce. Což je velmi děsivé, zvlášť pokud celý život děláte vše pro to, abyste přesně tuhle část nemuseli cítit.

Hluboký prožitek = propuštění emoce přes vrchol + nový pohled na věc

Hluboký prožitek emocí je to, když si můžeš dovolit cítit bez soudu, bez kontroly, bez myšlenek, které by tě zastavily. Pokud je tam obava, že zešílíš, že tě to rozdrtí, cítíš to s tím, že holt možná zešílíš nebo tě to fakt rozdrtí. Je to určité odevzdání se tomu, co cítím, plně a bezpodmínečně.

Když emoci skutečně dovolíš být plně prožitou, skutečně se zintenzivní. Zvýší se. Zde je velice důležité si hlídat, že to nedržíme a opravu to cítit, abychom jen neposunuli bod, ze kterého se vracíme zpět, o metr výš.

Pak na skutečném vrcholu, přesně v tom okamžiku, kdy se stoupání přirozeně mění na klesání, se často děje něco velmi zvláštního, jako by se otevřela nová realita, protože už vidíte na druhou stranu kopce. Někteří lidé zde dokonce cítí silnou euforii, a to i u nepříjemné emoce. Mění se nejen emoce, ale i celý pohled na to, co předtím bylo problém s emocí spojený.

Toto je klíčové při plném prožití emoce spojené s nějakou bolestivou vzpomínkou– nemění se jen pocit, mění se i myšlenky a přesvědčení s tou situací spojené.

Ukažme si to na příkladu z terapie pro lepší pochopení.

Klientka má problém ve vztazích, pokaždé si tak říkajíc přitáhne muže, který se k ní chová velmi špatně. Je si vědoma toho, že je to asi někde v ní, ale neví kde, neví, jak to změnit.

Při terapii najdeme silnou emoci spojenou s myšlenkou „nejsem dost dobrá, aby mě měl někdo skutečně rád“. Později v terapii najdeme, že příčina je ve vztahu s otcem, který jí jako dítě opakovaně cíleně ponižoval. S touto situací jsou pak spojené další emoce, které tehdy nezvládla jako dítě cítit na plno.

 Někde tam se utvořilo přesvědčení, že je s ní něco špatně, když jí táta nemá rád, které je provázané právě s neodžitými emocemi… Proto se jí už jako dospělé stále propisuje do života ve formě špatného výběru partnerů, kteří jí „zprostředkovávají“ pocit, který měla jako dítě s otcem.

Pokud si v  terapii dovolí plně prožít onu bolest z dětství, tak se zároveň se na tom vrcholu změní ta myšlenka — ono přesvědčení, že si lásku nezaslouží jakoby povolí. Na onom symbolickém vrcholu najednou jde vidět, že to může být i jinak.

Jiný příklad — klientka je v situaci, kdy se možná již blíží smrt rodičů, jí to velmi tíží. Myslí na to skoro každý den, obává se té ztráty, která nevyhnutelně jednou přijde. To, co nechce cítit, je tedy ta bolest při představě, že rodiče zemřou.

Poté, co projdeme všechny pocity s tím spojené, kterých se bojí — jako odžití si ztráty a podobně — už není to, že rodiče zemřou, děsivé, nemyslí na to každý den, cítí, že zvládne i to být u smrtelné postele a umírajícího držet za ruku, což jí předtím přišlo nepředstavitelné, že by zvládla. Tedy změnil se pocit i myšlenky.

Pro jistotu ještě jedenou: Klíčové tedy je, že na skutečném vrcholu se mění jak pocit, tak myšlenky s ním spojené a pohled na problém. Zkrátka to, co bylo problém, vnímáme najednou jinak.

Zaseknutí na vrcholu

Ano, i to se může stát — vrchol emoce je stále jen polovina cesty. A pokud se tam cítíme příjemně, někdy máme chuť tam zůstat na vždy, uchovat si ten skvělý pocit volnosti a větší šíře.

Můžeme to přirovnat k sexu — je to jako byste chtěli zůstat přesně na vrcholu orgasmu a nechtěli, aby klesl až na onu rovinku.

Pokud to zastavíme zde, pak často v životě tento pocit jakoby naháníme, hledáme ho znovu a znovu v touze ho znovu prožít. Stejně jako třeba ještě po letech vzpomínáte na ten nejlepší sex ve vašem životě s pocitem určité křivdy, že už se to takhle skvěle nikdy neopakovalo.

Opět je v tom paradox — ten pocit na tom vrcholu byl právě proto, že jste si vyšlápli ten kopec. Pokud to tam zastavíte a nesjedete dolů, jako byste čekali na tom kopečku, že se to nějak samo zase objeví, přitom když sjedete dolů, můžete vyjet jiný kopec, kde na tom vrcholu můžete mít zase ten fajn pocit.

Pro jistotu — ne každá emoce, a ne každý člověk má na onom vrcholu emoce extázi. Toto zmiňuji jen pro ty, kdo se tam rádi zastaví, aby bylo jasné, co se děje.

Dojezd do cílové rovinky

Teprve sjetí z druhé strany emočního kopce až na rovinku, kde se vše přirozeně a klidně zastaví, je dokončením prožití emoce.

Při sestupu z kopce se bolest zmírňuje nebo tam dokonce už ani není, ale pokud tam ještě cokoliv cítíte — byť jen mravenčení v těle —, ještě pořád „jedete“.

Zde je potřeba dovolit si to prožít až do klidu a svobody. V této fázi se váš nervový systém zklidňuje a také si zapisuje novou realitu — to, že ta emoce, co jsme se jí tak moc báli, se dá v pohodě přežít, že ji můžeme bezpečně cítit, že ta situace, co nás děsila je už jen vzpomínka.

Neurologický systém dokončil akci a vypustit tu nahromaděnou energii.

Pokud ta emoce byla spojená s nějakým konkrétním člověkem nebo určitým typem situace — například „bojím se svého šéfa“ —, tak po skutečném prožití uvolnění se najednou před šéfem cítíte jinak, jakoby větší, silnější, klidnější a zpětně si možná i říkáte: „Proboha, proč jsem se ho vlastně bál?“

Kdy poznáš, že emoce není prožitá do konce?

Jednoduše: Pokud něco prožíváš měsíce či roky a intenzita se moc nemění, je to signál, že emoce není plně prožita. Že se stále zastavuješ na stejném místě.

Pokud si kvůli tomu i plakal/a, ale myšlenka za emocí se situací pořád nejsi OK, pořád to bolí, nebylo to hluboké prožití emoce, ale zaseknutí pod vrcholem.

Není to chyba — prakticky všichni jsme naučeni, že cítit nepříjemnou emoci jako strach, bezmoc, zoufalství apod. je nebezpečné, a proto se jim přirozeně bráníme. Děláme to obvykle celý život a jsme v tom dost dobří.

I ti, co začnou pracovat s plným prožitím emoce vědomě, obvykle potřebují průvodce, protože zkrátka nemají na takové prožívání návyk.

Někdy je téma příliš velké a je třeba ho rozkouskovat na menší díly, kde již strach nebo odpor to prožít plně nebude tak velký a vy si to dovolíte. Takže někdy se jedno téma vyčistí hned, jindy ho postupně olupujete jako cibuli. Neklaďte na sebe přehnané nároky. Nejlépe to jde lidem, co plné prožití emocí berou jako zkušenost bez tlaku na sebe, že se musí rychle opravit.

Takže to, že to nepustíte hned, není špatně, vy nejste špatní, váš systém je jen pod hodně velkým tlakem, a tak se ventil otevírá po malých dávkách, tolik, kolik zvládnete.

Jak nás odmítání emocí zraňuje

Když dlouhodobě potlačujeme emoce, děje se to na třech úrovních: v mysli, v těle i v našich vztazích.

V mysli

Vyhýbání se emocím na psychické úrovni vede u některých k tomu, co psychologové nazývají chronickou úzkostí a depresí. Není to vždy tak, že by se ti vrátila původní emoce — někdy se přetváří. Originální smutek se změní na tíhu, kterou cítíš celý den. Původní strach se stane nespavostí a permanentním napětím. Ten původní vztek se proměňuje v cynismus nebo v náhlé vzplanutí vzteku i kvůli maličkostem.

Zároveň se často pojí s tím, co se nazývá ruminace — tedy neustálé myšlení na to samé, bez toho, aby se věc řešila. Přemýšlíš: „Proč se to stalo? Měl jsem to předvídat? Proč jsem tak hloupý?“ Nebo si přehráváš rozhovor s někým, kdo tě štve nebo ti ublížil, znovu a znovu, jako by se mysl snažila v duchu dokončit rozhovor, který neproběhl.

Ale tyto myšlenky hledající “řešení“ k řešení ve skutečnosti nevedou — jsou to pokusy mysli vyhnout se samotné emoci a nějak zpracovat fakt, že v těle pořád vibruje energie neodžité emoce.

Zvláště lidé, co mají silnou mysl a hodně o věcech analyticky uvažují, mají tendenci onu neprožitou emoci „vymyslet“. Je to ale jen velmi kvalitní iluze, která nás odvádí od toho, abychom to nemuseli cítit. A ve skutečnosti skutečné řešení jen oddaluje.

Hodně analytičtí lidé si dokáží někdy najít jádro problému například:

Jsem nervózní ze svého šéfa

= aha, asi mám vlastně strach z autorit obecně

= no jo to bude máma, jak na mně vždycky řvala za všechno

= to je moje trauma z dětství díky kterému teď takhle blbě reaguju

Problém je, že tady hlava končí, našla (mnohdy správně) příčinu, ale s vyřešením problém, který by vedl k tomu, že s autoritami budu v pohodě už neumí poskytnout skutečně funkční návod.

Pak, když to myslí vymyslet nejde, přichází frustrace či pocit vnitřní prázdnoty — lidé cítí se, jako by jim z nich samých něco chybělo, ale nedokážeš pojmenovat co. Nebo naopak: cítíš se úplně vzdálený od všeho, co by mělo být důležité. Věci tě už nebaví. Lidé tě nebaví. Vše je jakoby viděno přes šedý filtr. Máš pocit, že se nedokážeš radovat, jako by tvůj emoční průměr byl níže než je „normál“.

Těch pastí, které mysl umí vytvořit, abychom se vyhnuli cítění, je neskutečně mnoho, ale o jedné si pojme říct přeci jen blíže — a to o pozitivním myšlení.

Past pozitivního myšlení

Právě o tomto „vymýšlení si řešení“ bychom měli mluvit i v souvislosti s tím, co se v naší společnosti stalo velmi populární — pozitivním myšlením. Mnoho lidí, kteří zjistili, že jejich emoce jsou „nepříjemné“, se uchýlilo k myšlence, že když si budou myslet jen pozitivní věci, přestanou cítit ty negativní. Často ještě podpořeno myšlenkou, že pozitivní přitahuje pozitivní a negativní přitahuje negativní.

Ano, na jisté úrovni to je i pravda.

Jenže je zde často základní nepochopení, o co se jedná, které vede většinu pozitivně myslících do záhuby.

Ono je to skutečně tak, že pokud jste pozitivně naladěni, věci se dějí lehčeji, jenže tento stav nejde navodit tlakem mysli. Ona uvolněnost je právě důsledkem toho, že jsou uvolněny všechny emoce a žádná není vnímána jako špatná.

Ano, je pravdou, že opakovaná lež se stává pravdou, ale je něco jiného, když se snažíte pozitivním myšlením přepnout to, že jste ráno nenaladění kvůli tomu, že jste si vylili kafe na šaty, a úplně jiná věc je snažit se takto přepsat například trauma ze znásilnění.

Hlubší zapouzdřené emoce, které nejsou odžité, pozitivním myšlením nevymažete. A to je ten problém, že ti, co používají pozitivní myšlení, ho často rigidně používají jako absolutní lék na všechno, co vnímají, že v nich není v pořádku.

Pozitivní myšlení, které vyřeší absolutně vše negativní, je velmi lákavý koncept: „Když si každý den opakuju pozitivní afirmace, když se soustředím na vděčnost, když si říkám, že jsem silný a že se mnou vše bude v pořádku — pak ta bolest zmizí.“ Zní to logicky. Zní to jako řešení.

Ale v praxi to funguje následovně: Člověk, kterým v nitru vibruje silný neprožitý smutek, si každý den říká: „Jsem vděčný. Jsem silný. Vše je v pořádku.“ Vědomě se snaží svoji mysl, své tělo, své emoce přesvědčit, aby přestali prosit o pozornost a neukazovali nám to vnitřní zranění.

Je to však jen sofistikovanější forma popírání — „Není to tam. Já na to nebudu myslet. Namísto toho si budu myslet něco příjemného.“ Tělo to ale cítí. Ten balík neprožitých emocí v hrudníku, v břiše, v zádech — zůstává tam.

Je to jako byste měli v noze hluboko zapíchnutý střep a místo abyste ho vyndali, tak se přesvědčujete, že tam není, v představě, že pak nějak zázračně zmizí sám od sebe.

V podstatě sami sebe znásilňujeme, nepřijímáme se takoví, jací právě jsme.

Co se pak stane? Něco velmi záludného. Člověk začíná vynakládat stále více energie na to, aby si udržel tuto pozitivní masku. Musí být pozitivní. Musí být vděčný. Nesmí prokázat slabost tím, že by cítil cokoliv negativního. Měl by to zvládat. Měl by to překonat. Měl by se toho zbavit. A když se ta nepříjemná emoce přesto někdy projeví (a to se prostě stane, protože je to energie v těle, která nemohla uniknout), vytváří to vnitřní konflikt a zoufalství.

„Já dělám všechno správně, proč se to stále vrací? Proč mi nejde pozitivní myšlení, asi jsem nějak nedostatečný?“

Člověk si pak říká, že asi nedělá afirmace dostatečně intenzivně, že nejsou autentické, že si je nějak špatně opakuje. Nebo si myslí, že je problém v něm — že je prostě „takto negativní“ nebo „nedostatečně silný na to, aby si pozitivnost vytvořil“.

Vzniká tak nový vrstvený problém: původní neprožitá emoce zůstává, ale teď k ní přichází pocit selhání, že ani pozitivní myšlení nefunguje. Člověk se stává pozitivně beznadějný — snažím se být pozitivní, protože mi to říkali, že by mělo fungovat, ale zatímco se snažím být pozitivní, v nitru něco ví, že to řeším špatně, a to jen zvyšuje můj vnitřní strach, tlak a rozpad.

Problém je v tom, že pozitivní myšlení nedělá nic s tělem a s nervovým systémem, který je stále v pohotovostním režimu. Myšlenky jsou jen myšlenky — mohou být příjemné, mohou nám dávat falešný pocit bezpečí, ale nedokážou vymazat nebo přepsat nějakou silnou negativní emoci, kterou máte hluboce zapouzdřenou, jen na ní hodí další vrstvy, aby ji zahrabaly hlouběji.

A proto, i když si mozek donekonečna opakuje „Vše je v pořádku. Jsem vděčný. Jsem silný“, tělo zůstává v napětí a hlásá tichý alarm: „Ne, není to v pořádku. Tady je ten neodžitý pocit. Musím to řešit.“

Mezi tím, co si myslíme, a tím, co cítí naše tělo a naše pocity, se vytváří hluboká propast. A v té propasti se rodí hluboký vnitřní konflikt. Vy se snažíte „být pozitivní“ a tělo a emoce vás sabotují svým nepohodlím, svými symptomy, svými změnami nálad — a pak si myslíte, že jste selhali, že nejste „dost pozitivní“. Začíná kolečko sebekritiky a snahy to „napravit“ správným myšlením.

Což je přesně ta intelektualizace, o které jsme si říkali— další pokus mysli obejít to, co skutečně potřebujeme – tedy cítit emoci.

Neříkám, že by pozitivní myšlení bylo špatné samo o sobě. Ale když je používáno jako obrana před tím, abychom se nemuseli podívat na to, co se opravdu děje v našem nitru — když je používáno jako „já se to nebudu cítit, budu se snažit to myšlenkou přeskočit“ —, pak se stane tím, čemu se říká „toxická pozitivita“ nebo „spirituální bypass“. Člověk se díky tomu pak časem cítí stále více osamělý, protože nikdo neví, jaká je realita za tou usmívavou fasádou, kterou na venek  „pozitivně“ prezentuje.

Nejhorší je, že čím více se člověk pokouší být pozitivní, tím více zvyšuje svůj strach z jakýchkoliv negativních emocí. Vytváří si v mysli představu:

„Pokud pustím negativní emoce, zhroutím se. Pokud budu trpět, bude to znamení, že selhávám. Pokud nejsem optimistický, jsem chybný člověk. Pokud bych si připustil, že mám nějaké zlé myšlenky a emoce, tak si tím do života přitáhnu něco strašného.“

Pozitivní myšlení tak zcela neúmyslně začne zastávat roli nacistického bachaře, který vám říká: „Ani se neodvažuj cítit zoufalství. Ani se neodvažuj cítit strach. Ani se neodvažuj cítit smutek. To je pro slabé lidi a ty nejsi slabý.“

Takže je ti hůře a hůře, vše, co vnímáš jako negativní, je ještě tabuizovanější, ještě nejistější — protože teď nejde jen o samotnou emoci, ale o všechnu tu morální váhu, kterou jsi jí přiřadil prostřednictvím své „pozitivní filozofie“.

Pravda je ta, že skutečná psychologická síla není v tom, že máš pozitivní myšlenky. Síla je v tom, že se můžeš podívat na své negativní emoce s přijetím a říct si: „Vidím tě. Ano, bolí to. Ano, je to nepříjemné. Ano, je to tam. A já to zvládnu cítit. Přijímám se takový, jaký právě jsem.“

Síla je v tom, že nejsi otrokem svých myšlenek — ani těch negativních, ani těch uměle pozitivních. Síla je v tom, že umíš svému tělu a emocím naslouchat a sledovat, kam tě směřují, i když se to může jevit jako nepříjemné. A právě v tom okamžiku, kdy se přestaneš snažit být pozitivní a namísto toho se prostě dovolíš být autentický — včetně všech těch „tmavých“ emocí — je ten zlom, kdy se tvůj nervový systém konečně začne uvolňovat.

Pozitivní myšlení tedy není problém. Ale když se stane způsobem, jak se vyhnout bolesti namísto jak se s ní vyrovnat, pak to ještě víc ucpe ten ventil, který se snažíš otevřít.

V těle

Když se dlouhodobě snažíš potlačit emoce, tvůj nervový systém zůstává částečně aktivován. Představ si to tak, že tvoje tělo zůstává v „pohotovostním režimu“ — stále napjaté, stále připravené na hrozbu, která už není.

To má následky:

• Chronické napětí a bolesti: V krku, zádech, v hlavě. Svaly jsou trvale svěšené, jako by čekaly na něco špatného.

  
  

• Poruchy spánku: Tělo se nemůže uvolnit, ani když by mělo.

  
  

• Kardiovaskulární problémy: Výzkumy ukazují, že dlouhodobé potlačování emocí zvyšuje riziko vysokého krevního tlaku a dalších srdečních onemocnění.

  
  

• Oslabená imunita: Stres a dlouhodobé napětí oslabují imunitní systém, staneš se zranitelnější na nemoci.

  
  

• Dlouhodobé potlačení a mozek: Výzkumy ukazují, že neustálé potlačování emocí zvyšuje riziko demence a poruch paměti až o 30%. Mozek v chronickém stresu (kortizol) zmenšuje hipokampus, což je část zodpovědná za učení a vzpomínání.

  
  

• Autoimunitní onemocnění: Emoce uvízlé v těle oslabují imunitu a zvyšují riziko revmatoidní artritidy nebo syndromu chronické únavy. Studie potvrzují, že lidé potlačující vztek mají vyšší zánětlivé markery v krvi.

  
  

• Hormonální chaos: Potlačený stres dráždí nadledviny, což vede k vyhoření nebo naopak k nadvýrobě kortizolu → návaly horka, nespavost, přibírání na břiše.

  
  

  Tvoje tělo si „pamatuje“ všechny ty roky potlačování. A fyzicky za to platí. Ono to totiž nikdy nezmizí a když někde něco neuvolníme, jinde se to prostě nakupí. Dlouho potlačované emoce se proto mohou časem manifestovat i jako nějaké závažné nemocnění.

Ve vztazích

Když nepřipouštíš své vlastní emoce, hůř se napojuješ na druhé. Proč je to problém?

Protože emoce je to, čím se s druhými propojujeme. Jsou to takové malé mostky mezi lidmi. Je to to, co vytváří blízkost a vzájemnost. Čím více toho potlačuješ, tím více toho skrýváš před ostatními a ti se s tebou pak nemohou plně spojit, což vede k pocitu osamění nebo vyloučení.

Jistě to znáte — ti nejlepší přátelé jsou právě ti, kterým jste se odkryli, ukázali jimi i své slabosti a strachy. To, že jste viděni a přijímáni i s těmito odmítanými částmi, vytváří hlubší lidské spojení.

Někteří lidé mají ale takový strach z emocí, že dokonce ani u někoho, kdo ho má rád, se nedokážou plně otevřít (i když si to třeba ani neuvědomují). Mají partnera, a přesto se cítí sami a nepropojení.

Když se někomu odkryješ se svým strachem nebo smutkem, vytváří se intimita. Ale když se to snažíš skrývat, vytváří se vzdálenost. Druhý člověk vidí, že něco není v pořádku, ale nechápe, proč si nedovolíš říct pravdu, proč mu nedovolíš tě vidět.

Roste neporozumění. Rodí se konflikty. Vzniká izolace.

Další paradox, co vniká, je to, že čím víc necítíte, tím víc jakoby nejste přítomní (i když to tak vědomě nechcete) a ostatní vás začnou vnímat ploše. Jakoby v jejich očích ztrácíte lidskost a je proto snazší být na vás zlý.

To je opravdu děsivý paradox — právě týrané, emočně zlomené děti jsou nejsnazším cílem šikany, protože to neprožité utrpení často vede k tomu, že člověk je v těle tak jakoby na půl a tento stav ostatní cítí na podvědomé úrovni. Nedokážeme s takto odpojeným člověkem cítit empatii, a tak je mnohem snazší mu ublížit. Stejně tak mohou být i učitelky vůči těmto dětem víc necitlivé, protože ta děsivá prázdnota vyzařující z takového dítěte je podvědomě dráždí.

A tak se stává, že ti, co jsou emočně nejvíce zranění, jsou dál a dál ostatními zraňováni, jako by měli na zádech ceduli „kopni si do mě“. To, že to dítě nedokázalo (zcela logicky) prožít ty děsivé emoce, vede k dalšímu utrpení a takoví lidé často velmi trpí i jako dospělí, protože stále mají velký balík emocí z dětství, které nejsou odžité, a navazování vztahů je pro ně mnohdy noční můrou.

To, že emoce neodžíváme, navíc mnohdy podporuje i kultura a společnost. 

Například to, že muž má být silný, má být skálou, co je oporou, a nesmí být slabý, je v naší společnosti hluboce zakořeněno. A to do té míry, že ženy sice říkají, že chtějí, aby se jim muž otevřel, ale pokud se jim svěří s nějakou svou slabostí jakoby v očích mnohých žen klesne. Tyto ženy nejsou připraveny vidět partnerovu slabost a nechápou, že to není selhání. Pokud toto odmítnutí slabosti partnerkou muž někdy prožije, jeho ochota se otevřít znovu se limitně přiblíží nule. A to přesto, že niterně všichni muži i ženy toužíme po tom být vidět celí se vším, co v nás je. Pokud se někdo otevře a je tím, komu věřil, odmítnut, jen to potvrdí pocit, že ukázat a cítit některé emoce je nebezpečné.

U žen pak sice emoce obvykle čekáme, ale často jsou proti ženám používány právě proto, že společensky jsou emoce vnímány jako slabost. Navíc, když nechceme cítit své emoce, nechceme cítit podobné emoce u druhých pomocí empatie. Proto emočně zavřený muž spíše zkouší nějak „urychlit“ konec emočního stavu ženy, protože nesnese ten pocit, který má, když ona pláče. Tím pak ve vztahu vniká další odcizení a oddálení se. Žena po takovém zážitku ví, že on jí to bezpečí při emočním zhroucení se neposkytne, a příště už to nezkusí.

Je bezpečné začít emoce cítit?

Teď je čas na důležitou otočku. Pokud je vyhýbání se emocím tak škodlivé, zdá se logické, že jejich přijetí a propuštění by mělo být zdravé.

Ale existuje jediná podmínka, kterou jsme si už naznačili, a tou je bezpečí.

Když si emoci dovolíš cítit v pro tebe bezpečném prostředí — v bezpečném vztahu s partnerem, co je otevřený a dává ti plně svou přítomnost, s dobrým kamarádem či terapeutem, nebo jen sám se sebou v klidném bezpečném prostředí a opravdu si dovolíš emoci prožít na plno — stane se něco transformujícího.

Tvůj nervový systém se konečně může uvolnit z jeho „čekacího stavu“. Tělo cítí: „Okay, je to bezpečné. Mohu to nyní propustit.“ Energie, která byla léta uvízlá, se může vypustit.

A pak se vrátí klid.

Toto není ztráta kontroly. Je to získání skutečné psychologické flexibility. Znamená to, že emoce už nás neovládá, protože na ni už nemusíme vynakládat energii na její potlačování. Energie, kterou jsme dříve pálili na její ukrývání, je nyní volná — můžeme ji použít na věci, které jsou pro nás skutečně důležité.

Existuje také cosi jako normalizace. Mít strach, stud, smutek nebo bezmoc už není pro nás potvrzením, že je s tebou něco špatného. Když takové pocity jednou prožijeme, stanou se tím, co je OK cítit — už to nejsou bubáci v temné komoře. Je to totiž součást toho, co znamená být člověkem. Lidem, kteří se znovu připojili ke svým emocím a dovolili si je prožít, přichází větší pocit příslušnosti k lidskosti. Už nejsou sami. Všichni se tím procházejí, přichází tím i hlubší pochopení, co se asi děje v druhých lidech.

Máte najednou větší kapacitu na vztahy, jste víc otevření, věci už nejsou tak šedé a beztvaré. Lidé, co bývali tvrdí, najednou odhazují ony tvrdé obrany a působí měkčeji, přístupněji. Život je najednou barevnější.

Jak se přestat bát svých emocí — praktické kroky

Nemusíte to dělat sami a nemusíte to dělat okamžitě. Ale tady je několik jednoduchých kroků, které vám mohou pomoci:

1. Zastavit se a uvědomit si, že něco cítím

Když zaznamenáš, že něco v tobě roste, zastav se. Jen na chvíli. Nemusíš nic dělat. Jen se ptej:

„Co teď cítím a kde?“

Ne každý člověk umí emoci pojmenovat, nemusíte vědět, jestli je to bezmoc nebo lítost, stačí, když si uvědomíte:

„Cítím to jako tlak a chce se mi brečet, svírá mě to“

a tak podobně. Postačí uvědomění si, že něco cítím. Ať už je projev jakýkoli, uvědomění je něco jako „Aha, emoci, jsi tady, vidím tě.“ Pouhé pojmenování pomáhá mozku se zklidnit.. Mozek cítí, že to má pod kontrolou, když tomu dá jméno.

A zkuste si říct:

„Dovoluji si to cítit.“

Opravdu se tomu pocitu otevřete. Pokud je to pocit, který víte, že nevnímáte jako dobrý a nemáte ho rádi — zkuste si ho představit jako hodně ošklivého pejska. Nikdo ho nechce, je odmítaný, ale i on potřebuje pozornost a pomazlení jako to výstavní štěňátko. A to, co nyní děláte, že to cítíte, je právě laskavost k tomu ošklivému odmítanému tvorečkovi.

2. Následovat vlnu

Pamatujte si: Emoce netrvá věčně. Je to vlna. Přijde, zvýší se, dosáhne vrcholu a pak klesá. Čím méně jí brzdíme, tím rychleji může proběhnout. Pokud ji neumlčíš, pokud se ji nebudeš snažit kontrolovat, přirozeně se překlene přes vrchol a zeslábne.

3. Když nás štve, že se takto cítíme

Když cítíš emoci intenzivněji, často přichází sebekritika:

„Proč už to nemám vyřešené? Jsem takový slaboch, že se zase cítím takhle…“

Ale to je jen další forma vyhýbání. Místo toho zkus k sobě mluvit jako k dobrému příteli: „Okay, cítím se teď opravdu zle. A je to v pořádku. To se děje. Jsem v pořádku i když toto zase cítím“

Laskavost vůči sobě je zde klíčová.

4. Když přijde odpor

Také se může stát, že tam přijde silné:

„Tohle nechci cítit!“

Pokud je to silné, nesnažte se s tímto „nechci“ bojovat — odpor je také pocit, a tak si chvíli dovolte cítit ten odpor a dovolte si nechtít to cítit. To, že si skutečně dovolíte: „OK, tohle dnes nemusím cítit, nemusím to odžít“, uklidňuje a legalizuje, že nemusíte vše zvládnout. Tím se odpor sníží. Až odpor povolí, uvidíte, že tu původní emoci bude možné cítit mnohem snadněji.

5. Kdy vyhledat pomoc

Drobné emoce, jako že mě právě poněkud naštvalo to, že dítě převrhlo hrneček, se dají pomocí techniky dovolení si cítit velmi snadno a během sekund je máte zpracované. Ale u dlouhodobých témat, přetížení, traumatu bude pro vás lepší nechat se procesem postupného procítění těchto starých zapouzdřených emocí provést terapeutem.

Terapie BeTrue, kterou dělám, je zaměřená právě na toto, na plné prožívání emocí.

Na závěr

Nejde o to, abychom se zbavili nepříjemných emocí. To by bylo stejné jako snaha zbavit se bolesti v těle ignorováním ji — nefunguje to. Jde o to naučit se s nimi bezpečně být.

Pochopit, že nejsou nepřítelem. Že nejsou chybou. Že nejsou znamením, že jsme selhali. Jsou to signály od tvého těla a tvého mozku, který se o tebe stará.

Nejde o to stát se „pozitivní“ osobou, která se nikdy necítí špatně.

Jde o to být člověkem, který si dovolí být SKUTEČNÝ — s radostí, ale i se smutkem. Se zaujetím, ale i se strachem. Se silou, ale i s chvílí zoufalství a bezmoci. Když si to dovolíš, stane se něco zajímavého.

Emoce už tě neovládá, protože na ni přestaneš věnovat energii na její potlačování. A pak se můžeš věnovat tomu, co je pro tebe skutečně důležité.

Je bezpečné cítit.

A je bezpečné požádat o doprovod, pokud na to sami být nechcete. Pokud vás tato témata hluboko zajímají a rádi byste se naučili, jak s emocemi pracovat na hlubší úrovni, jsem tu pro vás.

V terapii si vytváříme přesně ten prostor, kde je možné vrátit se domů — ke svému tělu, ke svým pocitům, k sobě.

Dovolte si žít jinak.