Každý z nás se už někdy cítil psychicky nedobře, a to i v situacích, kdy nám přišlo, že objektivně se nám nic zas tak špatného neděje. Máme práci, rodinu, děti, spoustu důvodů, proč být šťastní, ale nám je tak nějak šedivo, jsme unavení, máme pocit, že život je nudné opakující se cosi.  Ale nevěnujeme tomu moc pozornosti,  protože se přece musíme postarat o děti a napsat ten report, co po nás chce šéf. Nebo se stále vracíme k nějaké nepříjemné události  —  i několik dní (nebo

Znáte to? Určitý člověk nebo určitý typ chování nás dráždí, rozzuřuje, odpuzuje. Vnitřně začneme toho člověka (nebo skupinu) soudit: ·         Soused je bezohledný  – nechává odpadky na společné chodbě. ·         Kamarádka má nevychované děti  – křičí, ničí, a vůbec jí neposlouchají. ·         Kolega je příšerně pomalý  – dělá z půlky tak výkonně jako vy a prochází mu to. ·         Je naprosto šílené , že soudy zase daly nízký trest vrahovi. ·         Nenávidíme  šmejdy, co c

Téměř každý někdy zažil ten zvláštní pocit v žaludku, kdy si až zpětně uvědomí: „Někdo mnou manipuloval.“ Není to jen nepříjemné – je v tom směs studu („jak to, že jsem to neviděl/a?“), vzteku a zklamání z porušení důvěry, pokud jde o osobu, nám blízkou, které jsme věřili. Manipulace totiž nebývá přímý útok, ale jemná, skrytá práce s emocemi, fakty a vztahy. Nejde přitom jen o problém „zlých lidí“. Manipulovat umíme do určité míry všichni – někdy vědomě, někdy nevědomě. Otázk

Asi nikomu z nás není příjemné, když zjistíme, že nám někdo lhal nebo nám něco důležitého zatajil. Mnohdy si říkáme: „Proč proboha prostě neřekl pravdu? Vždyť o nic velkého nešlo.“ Pravda je ale taková, že podle statistik průměrně každý z nás zalže 1–2x za den. Máte pocit, že vy nikdy nelžete a vždy říkáte pravdu? Realita vás možná překvapí. Tento článek nemá za cíl soudit, zda je lhaní dobré či špatné, ale podíváme se lhaní pod pokličku – proč lidé lžou a co lhaní dělá s naš

Stalo se vám někdy, že jste se učili na zkoušku, všechno jste uměli, ale jakmile jste si vytáhli otázku a uviděli přísný pohled profesora, bylo v hlavě prázdno? Nebo jste se uprostřed hádky s partnerem najednou začali chovat agresivně, případně jste naopak z hádky odešli utekli, protože se to nedalo vydržet? Pokud ano, vítejte v klubu. Váš mozek totiž právě přepnul na „nouzový režim“. Pojďme se podívat, proč se to děje a proč nám naše vlastní hlava hází klacky pod nohy zrovna

Stává se vám, že někdo něco dělá nebo říká, co vám není příjemné, a vy se neozvete? Nebo dokonce toto chování navenek akceptujete s úsměvem, ochotně souhlasíte, že něco uděláte, když vás někdo o něco požádá, i když si později uvědomujete, že se vám to vlastně dělat nechce? Děláte věci, které nemusíte, jen proto, že máte pocit, že se to od vás čeká? Neřeknete „ne“, pokud nemáte nějaký neprůstřelný a obhajitelný důvod, proč něco nechcete dělat? Pokud jste odpověděli ano, pak má

Je naprosto normální a běžné, že se v životě ocitáme v situacích, kdy máme pocit, že jsme ztratili pevnou půdu pod nohama. Cítíme, že svůj život neovládáme, že nemáme na výběr a že neexistuje žádné dobré řešení. Bezmoc . Slovo, které v nás často vyvolává úzkost, svírání žaludku a chuť utéct. Ale co když je tento náš „nepřítel“ jen špatně pochopeným poslem? Pojďme se na bezmoc podívat optikou psychologie a zkusme rozebrat, proč nás tak děsí a zda musí nutně bolet. Dvě tváře be

Emoční horská dráha Máte někdy pocit, že váš vztah připomíná jízdu na emoční horské dráze? Jsou dny, kdy se cítíte jako v nebi – partner (nebo sourozenec, kamarád, rodič) je pozorný, milující, cítíte hluboké souznění a říkáte si: „To je ono, máme skvělý vztah." Jenže pak, často bez varování, přijde strmý pád. Partner se odtáhne, přestane komunikovat, je chladný, nebo dokonce vůči vám krutý avšak bez zjevné příčiny. Zůstáváte zmatení, zmítaní emoční bolestí a vystrašení. Snaží