PROČ SOUDÍME DRUHÉ?

Znáte to? Určitý člověk nebo určitý typ chování nás dráždí, rozzuřuje, odpuzuje. Vnitřně začneme toho člověka (nebo skupinu) soudit:

·         Soused je bezohledný – nechává odpadky na společné chodbě.

·         Kamarádka má nevychované děti – křičí, ničí, a vůbec jí neposlouchají.

·         Kolega je příšerně pomalý – dělá z půlky tak výkonně jako vy a prochází mu to.

·         Je naprosto šílené, že soudy zase daly nízký trest vrahovi.

·         Nenávidíme šmejdy, co cílí na staré lidi.

·         Vadí nám, že lidé ubližují zvířatům a ničí planetu.

Všechno to vypadá naprosto objektivně. Máte fakta. Máte pravdu. Proč byste neměli soudit?

Mám pro vás zprávu, kterou asi nebudete chtít slyšet.

Bez ohledu na to, jak objektivně je nějaké chování špatné či amorální – to, že to s vámi emočně cloumá, není důkaz, že máte pravdu. Je to důkaz, že vám ta situace bouchá na něco čistě vašeho, co v sobě nemáte vyřešeno.

Proč vás to tak dráždí? Nejde o to, zda je to objektivně fér či správné či morální. Jde o to, že lidé nebo svět nejsou takoví, jaké je chcete mít. Vadí vám, že váš ideální svět v hlavě není stejný jako ten venku – ten skutečný.

Když tohle řeknu, skoro vždy se objeví někdo s námitkou typu:

„To mi jako chceš říct, že mám být šťastný, když čtu článek o tom, že někdo znásilnil dítě?"

Ne. Není to o tom mít z toho radost. Je to o tom uvědomit si, že pokud vás ta situace rozrušuje, je tam i něco vašeho, co nezmizí, i kdyby už nikdy nikde nikdo nikoho neznásilnil.

To „něco vašeho" jsou pocity, které nechcete cítit – a které ta situace vyvolává. Právě proto vás tak štve.

Je totiž rozdíl:

V klidu vědět, co vnímám, co je správné/špatné, co chci/nechci, co toleruji/ne.

Versus být kvůli tomu zaplaven vztekem, záští, nebo reagovat povyšováním a souzením druhých.

A dnes se podíváme právě na to, proč to s námi tak cloumá a proč pak ostatní soudíme

1. FAKT vs. EMOCIONÁLNÍ PŘÍBĚH

Experiment: Planeta Hog

Pojďme si to ukázat na praktickém příkladu.

Bydlíte v bytovém domě. Soused vždy večer dává pytel s odpadky na společnou chodbu. Mnohdy ho ráno neodnese – a smrad tam tak visí i několik dní.

To je fakt. Chladná realita.

 Pytel s odpadky tam je. Samo o sobě to nenese žádnou emoci – ani pozitivní, ani negativní. Je to prostě to, co se děje.

Ale vám to pokaždé, když jdete k výtahu, zvedá mandle. Smrdí to. Musíte to překračovat. O sousedovi si s určitou mírou zášti myslíte: „Bezohledný ignorant!" Doma o něm možná opakovaně mluvíte. Nebo si na něj rádi zanadáváte s ostatními sousedy.

Toto už nejsou fakta. Toto je váš vnitřní emoční svět – který se takto snaží zpracovat pro vás nepříjemnou situaci, že vám sousedovo chování vadí.

Tuším, že u některých z vás se mozek teď vzpírá: „Ale to je snad normální, že nám to vadí! Proboha, nejsme my ti špatní – to on!"

Navrhnu vám proto experiment:

Představte si, že jste mimozemšťan z planety Hog. Na vaší planetě je dávání odpadků před dveře správné a žádoucí. Dělá to každý. Neumíte si představit, že by někdo ten „smradlavý pytel" nechal doma v bytě (fůůůůůj!).

Vejdete k sousedovi na návštěvu. A on má pytel s odpadky připravený k vynesení na ráno v předsíni nikoliv venku před bytem. Pomyslíte si: „No to je nechutné prase! K němu už nikdy nepůjdu!"

Co je z toho zřejmé:

·         Vaše interpretace „správnosti" není absolutní pravda. Na planetě Hog by s vámi nesouhlasili. Tam byste vy byli ti špatní a váš soused s odpadky na společné chodbě jediný normální.

·         Fakt (pytel na chodbě) je neutrální.

·         Emoce (znechucení) je vaše.

·         Interpretace a souzení (ignorant!) je taky vaše.

Překvapeni? Vaše „objektivní pravda" je jen váš vnitřní příběh.

To, co je na tom zajímavé, je to, jak těžké je vidět ten objektivní fakt, když jsou naše emoce podpořeny nějakým obecným rámcem či podobným názorem okolí. Takové to:

 „Já mám uznat, že to je můj problém, když on/ona dělá něco tak strašného/špatného?"

Mozek se tomu pohledu vzpírá. Někdy skoro fyzicky bolí už jen představa, že bychom připustili, že je to o našich emocích – proč? Protože v naší hlavě tím snižujeme to, že „máme pravdu a jsme lepší než ten, koho soudíme". A tohle náš mozek moc moc chce, chceme být na té správné straně, a porovnáním s někým „špatným“ si tak potvrzujeme že „já jsem správně“.

2. BIOLOGICKÉ KOŘENY SOUZENÍ

2.1 Rychlé souzení = Přežití (Evoluční příběh)

Představte si našeho praotce z kamenné doby. Sedí u ohně se svým kmenem. Najednou se z mlhy vynoří podivný neznámý chlap s oštěpem v ruce.

Mozek v milisekundách rozhodne: „Nepřítel! Hrozba!" Spustí buď útok, nebo útěk. Nemohl si dovolit „zastavit a analyzovat" – to by znamenalo smrt.

Tohle rychlé souzení (přítel/nepřítel) nás zachránilo před vyhynutím. Náš mozek je dodnes naprogramován na okamžité reakce. Vidí chaos nebo narušení normy = automaticky hrozba. Hněv je pak už jen ventil: „Musím to napravit! Musím mít kontrolu! Musím obnovit bezpečí."

Je-li tedy pro vás nepsanou normou, že pytle s odpadky se nedávají na společnou chodu, ten, kdo ji naruší, jako by říkal:

„Nemluvím řečí tvého kmene, nejsem předvídatelný, chovám se jinak než ty" 

– a tedy je pro náš mozek podezřelý, nejde ho předvídat, a proto může být nebezpečný. Co udělá příště, zatarasí vám dveře?

2.2 Víra ve Spravedlivý Svět (Iluze logiky)

Další trik našeho mozku se jmenuje víra ve spravedlivý svět. Obvykle někde hluboko věříme, že dobrým se daří a zlí budou potrestáni. Že někde na pozadí je něco, co zařídí (nebo by mělo zařídit), že svět je spravedlivý. Proto nám vadí, když se dějí věci co se nezdají být fér.

Když něco této představě neodpovídá (pytel smrdí na chodbě a zlý soused není nijak potrestán), obviňujeme „viníka", který v nás vytvoří nesoulad – nechtěně nám ukázal, že naše idealizovaná představa světa neodpovídá té skutečné.

Náš mozek nemá rád rozpor. Má potřebu věcem rozumět a chápat je logicky. Proto se „naštve" na toho, kdo mu narušuje onu iluzi ideálního světa, a proto ho označí za špatného – tím se náš svět opět může zase stát „logickým".

Jinak bychom si totiž museli přiznat:

„Svět je chaotický a já v něm nemám prakticky nic pod kontrolou." 

Což je pro naši hlavu velmi děsivé.

2.3 Praktické Příklady Biologické Obrany

Příklad 1: Zaparkované auto

Zaparkujete své auto v příčném stání. Někdo dá auto na blikačku před to vaše, tak že nemůžete odjet. Řidič druhého auta nikde.

Mozek: „Idiot! Porušuje dopravní předpisy!“

Pravda je – že vám nevadí to, že tam stojí, ale ten pocit ohrožení a bezmoci

„Ten cizinec blokuje únikové cesty! Kvůli němu nestihnu něco důležitého!" 

Jsme bezmocní – doslova vydáni tomu cizinci na pospas, až se vrátí a odjede, situaci najednou nemáme vůbec pod kontrolou. To, co nás dráždí, je ona bezmoc s touto situací spojená, kterou nechceme cítit.

Příklad 2: Dítě neuklízí hračky

Dítě neuklidí hračky na místo, i když se ho snažíte naučit, aby poté, co si dohraje, vždy hračky uklidilo. Řekli jste mu to už asi tisíckrát.

Náš mozek soudí vlastní dítě: „Je líné, blbé a dělá to patrně naschvál!"

Pravda je – nás děsí to, že dítě neovládáme a ono si dělá, co chce. Narušuje naši idealizovanou představu o krásném uklizeném bytě a o vzorném poslušném dítěti – není takové jaké bychom ho chtěli mít.

Možná je tam i obava:

„Co by tomu, kdo řekl, kdyby ten bordel viděl?

Sousedka má tak krásně vychované děti, já asi dělám něco špatně když to mé neposlouchá" 

– takže opět určitá bezmoc, kdy dítě fungující jako vír entropie nám svým chováním připomíná bolestivou pravdu, že život nemáme vůbec pod kontrolou.

2.4 Amygdala přebírá kontrolu

Pokud jste v emoci, vaše amygdala přebírá vedení ve vašem mozku. Doslova vypíná racionální logické myšlení. Takže pokud máte vůči někomu nebo něčemu emoce (díky nimž ho například soudíte), je pro vás těžké se na věc podívat objektivně a logicky – protože ta část mozku, která to umí, odešla na kafe.

3. PSYCHOLOGICKÉ MECHANISMY

3.1 Kognitivní Disonance (Iluze Kontroly)

To, že skutečný svět nesedí na naše představy, vyvolává v našem mozku zákonitou kognitivní disonanci – tedy vnitřní rozpor. Tvůj mozek to naprosto nesnáší.

Náš mozek má snahu nás chránit. Dělá to tak, že se snaží předvídat, co se stane, co kdo udělá – čím více dokáže předvídat správně, tím více má (falešný) pocit, že má situaci/svět pod kontrolou.

Ve skutečnosti nemáme pod kontrolou skoro nic – neovládáme, co udělají jiní. Ale přijmout fakt, že svět je chaotické, nepředvídatelné cosi a my jsme jen zrníčko prachu v naprosto nesmyslném a stále se měnícím soukolí, je pro mozek nepředstavitelné a neakceptovatelné.

Nulová kontrola = absolutní ohrožení

Proto mozek tak moc touží po iluzi kontroly, a tedy i po tom, aby to, jaký svět skutečně je, sedělo na to, jaký si myslíme, že svět je.

Proto raději měníme realitu („on je špatný"), než naše představy („možná je v pořádku, že je takový, jaký je").

3.2 Souzení jako Obrana Ega (Bezmoc → „On je ten špatný!")

„On je špatný!" je bezpečnější než „Jsem bezradný, bojím se."

Obviňování chrání ego před nepříjemnými pocity.

Příklady:

·         „Svět je nespravedlivý!" místo „Cítím se bezmocný vůči daním/inflaci."

·         „Ten kolega je neschopný!" místo „Mám pocit, že mé úspěchy nikdo neoceňuje."

·         „Sousedi jsou hrozní! Nedá se s nimi mluvit" místo „Neumím mezi ně zapadnout, připadám si vyloučený."

·         „Můj manžel je děvkař, furt kouká po jiných ženách" místo „Jsem nejistá, bojím se, že pro něj nejsem dost."

·         „Moje sestra je hrozná, vždy se ke mně nakvartýruje bez pozvání" místo „Nevím, jak jí odmítnout, bojím se jí dát najevo, že mi to vadí."

·         „Nechápu, jak někdo, kdo o tom ví málo, má tu drzost si hrát na specialistu" místo „Pořád nemám výsledky, po kterých toužím (penze, uznání), a závidím, že jiní je mají, zdá se snadno a bez námahy. Cítím to jako nespravedlnost"

3.3 Morální Nadřazenost („On je horší než já")

Souzení zmírňuje bolest: „On je horší než já!"

Našemu egu tohle dělá hrozně dobře. Nechceme cítit to, co tam skutečně máme – třeba to, že si připadáme malí a bezvýznamní.

Pokud se můžeme nad někoho povýšit, rázem dostaneme „dávku" dopaminu (já jsem OK, já jsem lepší než on/ostatní), po které tak toužíme. Krátkodobě nám to tedy dodá opak našeho skutečného pocitu, kterému se vyhýbáme.

Skvělým příkladem jsou komentáře pod články na iDNES o nějakém tlustém člověku, který se naučil mít rád sám sebe.

Dráždí to všechny, kdo se rádi nemají, nechtějí přijmout možnost, že oni to nezvládli, a nějaký tlustý člověk ano. (Ten má být v jejich ideálním světě smutný a v depresi – pak by ho možná i politovali.) Proto najdete pod takovými články vždy záplavu nenávistných komentářů:

·         „Je tlustá jako prase, té tak věřím, že je se sebou spokojená."

·         „Bych se poblil, kdyby na mě tohle vlezlo do postele."

·         „Nesnáším tyhle propagátory tloušťky, doufám, že ve třiceti umře na infarkt."

Realita je: to, že někde je tlustá paní, která se má ráda (nebo to jen předstírá) a je o ní článek, je zcela neutrální věc. Ať se klidně má ráda, nebo ať to klidně předstírá. Váš život to nijak nezmění.

Pokud to přesto v někom vyvolává takto silnou potřebu soudit, je to jako rudá šipka ukazující na jeho vlastní bolest, kterou si tím kompenzuje a které se vyhýbá.

3.4 Duchovní Nadřazenost: („Jsem dál než ostatní")

Pokud patříte mezi lidi, co na sobě pracují, dost možná jste se s tímto setkali.

Když už bereme práci na sobě jako něco běžného a vnímáme se jako „probuzení", naše ego velmi snadno sklouzne k subtilní formě souzení, která zní jako fakt:

„Já jsem dál než ostatní. Oni ještě nevidí nic, já jsem se už probudil."

Zde souzení mnohdy nebývá křiklavé – ezoterik obvykle nerad haní veřejně jiné, protože má pocit, že by pak nebyl očividně dost osvícený. Takže ono souzení se často skrývá za určitou formu blazeovanosti a blahosklonnosti.

Díky tomu je velmi těžké poznat, že ve skutečnosti neříkáme věci z pozice moudrosti, ale jen si na ostatních honíme své ego.

Já osobně tomu říkám ezoterické ego. Ze zkušenosti vím, že v nějakém okamžiku ho pocítí skoro každý, kdo duchovně hledá.

Jak to tedy funguje?

Do doby, než člověk na sobě začne pracovat vědomě, se na problémy dívá fakticky – vinu odsouvá ven mimo sebe: „Oni špatní, já dobrý."

Při práci na sobě se tato rovina postupně posouvá a přichází uvědomění:

„Aha, problém je u mě, já mohu změnit jen sebe, koncept světa je složitější, než jsem si myslel."

Přichází AHA moment a s ním pocit:

„Páni, najednou vím něco, co jsem dřív neviděl!"

Aby se člověk odlišil od stavu „před tím", často o sobě hovoří v pojmech „osvícený", „probuzený", „hledající" a podobně. Potud na tom nic špatného není – je to jen způsob, jak pojmenovat vlastní stav.

Potíž nastává, když takový (obvykle relativně čerstvě) probuzený najednou vidí ostatní jako „ty ubohé, neprobuzené".

Herní Pole Ega

Naše ego pořád hledá, vůči komu se povýšit, abychom se cítili dobře.

Když jste duchovně probuzení, dost věcí, kde si ego mohlo hrát mu seberete. Už víte, že to, že vyděláváte hodně a chlubíte se tím, je jen ego. Už víte, že x drahých aut vás nečiní lepším než ostatní. Hmotný svět najednou pro ego přestává být tak velkým herním polem jako dříve.

Ale ego je chytré a adaptuje se. Pokud se vy posunete z hmotné roviny do duchovní, udělá to i vaše ego. Doslova mu naservírujete nové herní pole: duchovno a osvícenost.

Příklad ze Života

Nevycházíte s nějakým člověkem/skupinou (sousedi, kolegové, úředník). Situaci nezvládáte. Máte v ní pocit, že jste malí, nedostateční.(jenže tento pocit nechcete cítit)

Jaké blaho pro ego, když na to může dát nálepku: „No jo, ale oni jsou slepí, pinoží se ve svých životech, zatímco já jdu po cestě osvícení!"

Krásně jste odklonili: „Já něco nezvládám" (což je ta jediná pravda zde) na „Oni špatní, já dobrý."

V podstatě jste našli kličku, jak z toho vašeho nepříjemného pocitu ven a odklonit problém směrem od sebe.

Ten pocit hřeje – že jste dál a tedy lepší – a dodává klid. Což mnozí považují za potvrzení: „Ano, musí to být pravda, když je mi v tom dobře." Je to ale obvykle falešný pocit a s pravdou ve vás moc do činění nemá.

Může tam být například skrytý pocit nespravedlnosti: „Já, co jsem dál, bych měl mít lepší/snazší život" – a o to víc vás štve, že ti, co „řeší jen cenu másla v Lidlu", se mají dobře nebo i lépe než já.

Někdy se toto souzení tvářit jako lítost – že ostatní nejsou tam, kde vy, nebo jsme nešťastní a nevíme, jak jim pomoci „otevřít oči", či zoufalí v osamění naší jedinečné osvícenosti. To vše jsou ale hry ega – jen jiné, subtilnější formy, jakými říkáme: „Jsem lepší než oni."

Soud jako Střet s Vlastním Zrcadlem

Vážení přátelé – řekněme si to zcela otevřeně:

Pokud vaše osvícení stojí na tom, že jste osvícenější než ostatní, že jste dál než ostatní – soudíte.

To je prostá pravda, před kterou zavíráte své třetí oko. 😊

Proč si to Neuvědomujete?

Cítíte to jako fakt, ne jako souzení:

·         „Oni řeší ceny másla v Lidlu" = já se zabývám hlubokými otázkami (jsem lepší)

·         „Oni si stěžují" = já aktivně pracuju na sobě (jsem lepší)

·         „Oni nevidí své chyby" = já pracuju se svým stínem (jsem lepší)

To „oni vs. já, kde já vycházím lepší" je ale stejný princip jako „soused je ignorant, když dává odpadky na chodbu, já jsem slušňák."

Mechanismus duchovní nadřazenosti je stejný jako té morální. Změnilo se herní pole, ale hra zůstala stejná.

Proč to naše Ego dělá?

·         Ego nás chrání: Přiznat „já taky ještě nevidím vše" = ztráta „probuzeného" statusu. Ztráta výjimečnosti.

·         Iluze pokroku: „Jsem dál" – ale zjevně potřebuji „zaostalé". Bez nich není měřítko mého pokroku. Potřebuji se srovnávat a vyjít z toho jako ten lepší.

·         Dopamin: Každé „já vím, oni ne" = rychlá odměna, tělo zaplaví hormony – je to jako fetování. My tu dávku milujeme, tak že nás může dokonce vést k tomu více a více hledat, kde jsme lepší, abychom dostali dávku dopaminu.

Ve skutečnosti jsme feťáci vlastních hormonů a namlouváme si, že ten pocit je potvrzením, že je to pravda – že jsme lepší.

Zde se někteří duchovně hledající zaseknou právě kvůli té dávce dopaminu – jsou to takoví ti neustálí rozdavači mouder, kdy, když mluví, vy máte takový divný ulepený pocit. Není to o sdílení, ale o tom, že si na vás dokazují, jací jsou skvělí.

Analogie: Od Prvňáčka k Vysokoškolákovi

Podívejte se na děti ve školce a pak na prvňáčka, co se právě naučil číst a psát.

Prvňáček je v úžasu – otevřel se mu úplně nový svět – umí něco naprosto úžasného, co předtím neuměl.

Soudící probuzený, co se staví do role „jsem dál než ostatní", je jako onen prvňáček, co najednou umí něco úžasného, co ti ve školce ještě neumí. Může nyní machrovat nad kamarádem, co je ještě ve školce, a dost možná to i dělá.

A teď se podívejme na skutečně osvíceného člověka, co už toho skutečně hodně pochopil a ušel kus cesty – představme si ho jako dospělého vysokoškoláka s třemi tituly a dlouhodobou praxí vědce.

Máte pocit, že on by vůbec uvažoval o tom, že je dál než dítě ve školce?

Jeho by srovnávat se s ním ani nenapadlo.

On ví, co ví. Ví, že je na něco odborník. Pro to, aby věděl, kdo je a jak daleko je – co se poznání týče – nepotřebuje porovnání s předškolákem, ani prvňáčkem, či kýmkoliv jiným.

To, že je dál než předškolák, mu nevlévá do žil pocit klidu – je mu to jedno.

Je mu jasné, že malé dítě nemůže mít jeho znalosti, ale také ví, že v tom dítěti může být potenciál ještě daleko většího vědce, než je on sám.

Skutečně duchovně osvícený, probuzený člověk s klidem ví, kým je a kde. Žádné srovnávání – a s ním spojený pocit nadřazenosti, že je dál než ostatní – nepotřebuje.

4. SOCIÁLNÍ A KULTURNÍ VLIV

4.1 Souzení jako Sociální Tmel (Tlupa, Drbaní)

Souzení není jen o nás – je to i, světe div se, sociální mazadlo.

Když si s ostatními sousedy stěžujete na „toho hrozného souseda s odpadem", najednou jste tým: „My proti němu".

Ukazujete skupině: „Já nejsem takový! Jsem lepší! Jsem jako vy"

Skupina si pak tento postoj navzájem potvrzuje – my jsme ti hodní, oni/on špatní. Proto lidé tak rádi pomlouvají a drbají – navyšuje nám to pocit, že to my jsme ti správní a že jsme součástí skupiny.

Všimněte si, jak nepříjemné to je, když jste v drbacím módu a někdo ze skupiny začne být až moc objektivní – a popisuje problém tak, že není tak jednoznačně černobílý. Obvykle se nám to nelíbí, je to nepříjemné, protože my v drbacím/soudícím módu nehledáme skutečnou objektivní pravdu. My hledáme potvrzení, že pravdu máme my.

V prehistorii toto nastavení – že skupina vidí něco stejně – chránilo kmen:

 „Tamten je nepřítel, spojme se!"

Dnes toto zesilují sociální sítě. Vidíte příspěvek „Ti politici jsou všichni zloději"… Lajknete, sdílíte, komentujete – cítíte se součástí „správné strany".

Vznikla díky tomu tzv. kultura společného hněvu / hejtování. Sociální sítě ji navíc podporují svým algoritmem: čím více se zlobíte a vyhledáváte obsah potvrzující vaši pravdu, tím více se vám zobrazuje podobný obsah.

Smutný fakt: čím více vám okolí potvrzuje vaši subjektivní pravdu, tím více věříte, že je objektivní. Vytrácí se kritické myšlení a sebereflexe.

Tento princip je obdobný tomu, který vede k radikalizaci teroristů online – kdy neustálé potvrzování pokřiveného obrazu něčím/někým jiným ho definitivně potvrdí jako ultimátní objektivní pravdu.

Skupinový Efekt: Více než Potvrzení

Ale pozor, „skupinový efekt" není jen o tom, že chceme, aby nám ostatní potvrdili náš pohled.

Je to i o tom, že s naším vlastním pohledem nechceme vyčnívat z pohledu skupiny.

Například na večírku se všichni smějí té jedné sousedce, co křičí na vlastní děti. Objevují se posměšné komentáře o tom, jak je vůbec nezvládá.

Vy ji znáte blíže, víte, že to v životě nemá jednoduché. Přesto se přidáte a také ji pomluvíte. Dokonce se při tom můžete cítit nepříjemně, jako byste ji zrazovali.

Co se zde stalo?

Vaše potřeba zapadnout do větší skupiny sousedů převážila. Kdybyste se nesmáli nebo se sousedky před nimi dokonce zastali, riskovali byste, že vás „tlupa" vyřadí (a příště se takto bude smát vám).

Neříkám, že je to dobře nebo špatně. Jen poukazuji na to, že k takovému chování nás vede pud „nebýt vyloučen z tlupy".

Nebezpečí: Ohrožení a Souzení

Když se cítíme silně ohroženi (krize, nejistota, velká potřeba zapadnout), soudíme tvrději – aby nás skupina nevyloučila stranou.

Sociální hrozba vlastního vyloučení tedy zesiluje morální odsouzení jiného člověka.

Proto se jiné děti přidávají k tomu, které šikanuje, i když by samy šikanovat nezačaly – je to „bezpečnější", než se šikanátorovi postavit. Může jim to navíc dávat pocit výlučnosti – patřím do skupiny toho drsňáka Karla, mne bere – to znamená, že jsem cool.

4.2 Kulturní Brýle: Jak Společnost Formuje Naše Soudy

Kultura, ve které žijeme, nás programuje i co se souzení týče.

Každá společnost má svůj vlastní „kodex souzení" – sadu brýlí, přes které se díváme na stejné věci úplně jinak. Nejde jen o osobní preference, ale o to, co nám od dětství vkládají do hlavy rodiče, škola, média i národní mentalita. A které jsme převzali za své.

Konkrétní Problém: Člověk Bez Práce

Ukažme si to na konkrétním příkladu. Někdo, koho znáte, nepracuje a žije z dávek.

V individualistických kulturách (Česko, EU, USA) platí spíše mentalita:

·         „Každý je sám za sebe zodpovědný!"

·         → Obviňujeme tedy osobně a přímo:

·         „Ten lenoch je viník toho, že nemá na nájem! Proč nepracuje? Já makám od rána do noci!"

V individualistických kulturách se očekává, že si každý řekne „já to zvládnu sám" – a když to nejde, je to jeho chyba. Souzení tady slouží k tomu, abychom se odlišili od onoho, co to nezvládá: „Já nejsem takový slaboch!"

V kolektivistických kulturách (Asie, Latinská Amerika, Blízký východ) se stejná věc spíše zametá pod koberec pod heslem: „Neříkej to nahlas, zachraň tvář všem."

Zde je pocit společné harmonie důležitější než poukázat na to, jak to vidím (subjektivní pravda). Kritizovat někoho veřejně = zahanbit ho = ohrozit vztahy. Místo „ty jsi lenoch" se řekne „možná má teď těžké období" nebo se to prostě neřekne vůbec a všichni se tváří, že problém nevidí.

Tyto kultury méně soudí jednotlivce, ale zase více než ty individualistické trestají tvrději za škodlivé činy proti skupině.

Stejný Problém, Různé Kultury

Někdo dlouhodobě nepracuje – žije z dávek (fakt)

USA: „Je líný, krade moje daně! Nechci platit za takové lenochy!"

Pokud toto řeknete, většina se přidá a souhlasně si „podrbete".

Japonsko: Má postoj „neříkej to nahlas“. Pokud o tom vůbec budou hovořit řeknou: “Možná má rodinné problémy.“

Pokud v Japonsku nahlas řeknete stejný soud jako v USA – s větší pravděpodobností se nepřidají a spíš jim za vás bude trapně (vy budete ten sociálně neobratný, co neví, že nemá soudit ostatní nahlas).

Příklad z Českého Ďolíčku: Covid a Vakcíny

Česká společnost se během covidu rozdělila na 2 poměrně početné a radikální skupiny. Které navzájem spíše jen nadávaly jedna na druhou, aniž by byly ochotné slyšet reálné důvody protistrany pro jejich názor:

1) Pro – vakcíny:

·         „Ti, co se neočkují, nás ohrožují! Jsou to negramotní idioti!"

2) Proti – vakcínám:

·         „Ti, co se očkují, jsou tupé stádní ovladatelné ovce. Nechápou, že očkování má i vedlejší účinky, jsou úplně blbí."

Možná, že jeden z těchto postojů s vámi více rezonuje a brnká na emoce. Jak ale už víme, není to potvrzení objektivní pravdy, jde jen o to, že to brnká na váš subjektivní emoční pohled.

Pokud si od problému vakcín odstoupíme, máme tu ve skutečnosti 2 skupiny:

·         Jednu, která se bojí o své zdraví a bezpečí

·         Druhou, která se bojí o svou svobodu a autonomii

Covid a vakcíny jen umožnili zhmotnit emoce, které nám byly bližší.

4.3 Gender a Souzení

Jsou v souzení genderové rozdíly? Ano!

·         Muži více externalizují vinu – míří ven: „Všechno je na prd!", „Politici kradou". „Moje žena je hrozná".

·         Ženy více internalizují vinu – míří dovnitř: „Jsem špatná matka/žena/pracovnice".

Jak to tedy vše funguje?

Kultura nám dává hotové šablony: „Takto se řeší problémy."

Ale když si uvědomíme, že naše „logické" souzení je kulturně podmíněné, můžeme se zeptat: „Je to opravdu pravda, nebo jen moje brýle?"

Každý národ, pohlaví, generace soudí jinak – a všichni si myslí, že mají pravdu. 😏

5. OPAKOVANÉ SPOUŠTĚČE = ZRCADLO (Co Vám Říkají Vnitřní Pocity)

Když vás pořád dokola vytáčí na lidech nebo na světě ta samá věc či vlastnost (lenost, chaos, dominance, lidé týrají zvířata), je to pozvánka podívat se dovnitř.

Co to říká o vás? Od kud se to bere?

5.1 Zrcadlení a REZONANCE:

A) Zrcadlení (Rezonance s Vlastnostmi toho "zlého")

Dost možná vás na ostatních štve vlastnost, kterou v nějaké míře sami máte, ale odmítáte si ji přiznat.

Příklady:

·         On je bordelář → místo „štve mě, že úklid ne vždy zvládám".

·         Ona je sobecká → místo „já také mám chvíle, kdy řeším jen svoje."

·      Soused je egoista → místo „někdy si žiju jen pro sebe a vůbec se nezajímám o ostatní."

Není to ale vždy automaticky 1:1.

Například pokud vás fakt štvou kněží, co zneužívají děti, neznamená to automaticky, že vy máte touhu také děti zneužívat.

Může to být o tom, že kněží pro vás zobrazují někoho, kdo zneužívá svou autoritu, a vy to možná někdy taky děláte – i když zdaleka ne v takové míře.

Nebo pro vás kněz symbolizuje necitlivost, odmítání empatie, neochotu soucítit, přetvářku atd. – a je možné, že některé tyto vlastnosti si odmítáte připustit, že je máte – proto vás tak dráždí cokoliv, co je připomíná, jako ti kněží.

B) Rezonance s Pocitem Oběti

Pokud dělá někdo něco, co má negativní dopad na jiné (a ne přímo na nás), soudíme ho, protože se postavíme do role oběti takového činu – a tou být nechceme.

Nechceme tu bolest ani bezmoc, kterou oběť pravděpodobně cítí, proto soudíme toho, koho vnímáme, že ji svým chováním způsobil.

Například ti kněží zneužívající děti – představa být v kůži těch dětí je extrémně děsivá. Bojíme se cítit pocity, které ty děti dle nás zažívaly.

Místo abychom si řekli: „Aha, tak já nechci cítit to a to – to je zajímavé, mohl bych na tom zapracovat" – si tohle ani neuvědomíme a rychle odsoudíme viníka. Uf, nepříjemný pocit zahnán a my jsme na straně dobra.

C) Potlačená Část Sebe

Daná situace / chování brnká přímo na něco, co v sobě potlačujeme.

Příklady:

·    Štvou vás zamilované páry, co dávají lásku veřejně na jevo? Asi sami víte, že vás ve skutečnosti štve to, že vy vztah nemáte, že něco ve vás se vztahu bojí a vyhýbá se mu (potlačujete v sobě potřebu mít vztah).

·    Reagujete íc na určité opakující se situace velmi naštvaně až agresivně? Možná jde o to, že potlačujete vlastní agresi, nepřijali jste ji – a o to více pak různě vybublává na povrch, když se má čeho se chytit.

D) Vztahové Vzorce

Štve vás na lidech chování, kterému sami ve vztazích neumíte zatnout tipec a nastavit jim hranice.

Příklad:

·         Nesnášíte manipulaci a manipulátory – pravděpodobně proto, že je to něco, co se vám opakovaně vkrádá do života, protože to zapadá do vašich naučených vztahových vzorců.

o    Třeba: Táta byl manipulátor, tak že si nevědomě najdete podobného partnera, co vámi následně manipuluje, a vy ho za to odsuzujete – i dlouho po rozchodu.

Realitou ale je že vy máte problém že jste snadno manipulovatelní, nemáte pevné hranice a nebo jste naučení upřednostnit potřeby ostatních.

E) Strach ze Ztráty Sebeobrazu / Obrazu Světa

Když to co odsuzuji připustím jako možné, vše se mi zhroutí.

Příklad 1:

Odpadky u souseda = vlastní potřeba absolutní kontroly (dopad z dětství – „Kdykoliv byl nepořádek v pokoji, byli jste přísně potrestáni.")

Naučené pravidlo: nepořádek je třeba přísně trestat. Když připustíte, že pytle na odpadky mohou být na chodbě beztrestně, toto pravidlo se zhroutí. Mozek panikaří.

Pokud souzení souvisí s něčím ve vás, co silně odmítáte, tak pokud byste si připustili – „ano, někdy jsem takový, ano svět může být takový, ano lidé se tak mohou chovat" – je to děsivé.

Příklad 2:

Velmi odsuzujete agresivní chování u jiných ale odmítáte to, že i vy jste agrese schopný (přesto, že každý je jí schopen). Připustit, že i vy můžete být někdy agresivní, je při takovém nastavení doslova zhroucením sebeobrazu.

Stejně tak, pokud máte onu duchovní nadřazenost („Jsem dál než ostatní") – už jen představa, že o tuto výjimečnost přijdete, že váš pokrok je ve srovnání se skutečně osvíceným člověkem nicotný – a že dost možná prakticky stojíte na stejné startovní čáře jako ten, koho odsuzujete – je pro váš mozek nepřípustná.

Nemůžete přijít o ten obraz vlastní výjimečnosti. Vše by se zhroutilo, kdybyste si připustili, že výjimeční nejste.

6. PRAKTICKÉ CVIČENÍ: Od Souzení k Zodpovědnosti

Co Mne Skutečně Dráždí?

Příště, když vás něco „spustí" a vy někoho začnete soudit, zkuste si udělat malé cvičení:

[ ] FAKT: Co se přesně stalo? (Pytel na chodbě.)↳ bez závěru, bez souzení

[ ] MÁ INTERPRETACE: Jak jsem to ohodnotil(a)?↳ (Bezohledný idiot!)

[ ] POCIT POD TÍM: Co cítím skutečně?↳ (Bezmoc? Strach?)

[ ] HISTORIE: Kde se s tím pocitem setkávám jinde?↳ (Mívám pocity bezmoci a strachu i v jiných situacích? Pokud ano v jakých?)

ZÁVĚR: Dráždí vás to? = Šance na osobní růst

Soudíme druhé proto, že jsme v každém z nich viděli odraz něčeho, co jsme si v sobě nepřipustili, nebo něčeho, co v nás ještě není vyřešeno.

Každé souzení je ve skutečnosti pozvánka.

Pozvánka, abychom se kouknuli sami na sebe – ne na toho druhého.

Každý, kdo vás něčím dráždí, je učitel. Možná ne ten, kterého byste si přáli. Ale právě ten, který vám ukazuje, kde v sobě máte něco nevyřešeného.

Pamatujte: Ten pocit, který vás vede k souzení, není váš důkaz o jejich chybě. Je to váš důkaz o vaší bolesti.

A tu bolest máte v moci změnit jen vy sami.