BEZMOC

Je naprosto normální a běžné, že se v životě ocitáme v situacích, kdy máme pocit, že jsme ztratili pevnou půdu pod nohama. Cítíme, že svůj život neovládáme, že nemáme na výběr a že neexistuje žádné dobré řešení.

Bezmoc. Slovo, které v nás často vyvolává úzkost, svírání žaludku a chuť utéct. Ale co když je tento náš „nepřítel“ jen špatně pochopeným poslem? Pojďme se na bezmoc podívat optikou psychologie a zkusme rozebrat, proč nás tak děsí a zda musí nutně bolet.

Dvě tváře bezmoci: Stav vs. Emoce

Abychom bezmoci porozuměli, musíme rozlišit dvě zcela odlišné věci: faktickou situaci a náš subjektivní pocit.

Představte si extrémní příklad: Jste svázaní a nemůžete se pohnout. Objektivně jste bezmocní. Jste vydáni na milost někomu jinému. Znamená to automaticky, že musíte trpět? Překvapivě ne.

Existují situace, jako jsou například BDSM praktiky, kde je svazování a odevzdání moci druhému člověku vyhledávaným a vzrušujícím zážitkem. Fyzická realita je stejná (nemohu se hýbat), ale prožitek je opačný.

Z toho plyne klíčová myšlenka: Bezmoc sama o sobě není „zlo“. Je to jen stav opaku moci. Bez-moc. Je to neutrální popis situace, kde nemáme přímou kontrolu. To, co z bezmoci dělá peklo, není situace samotná, ale náš vztah k ní.

Proč to tak bolí? (Rovnice utrpení)

Pokud je bezmoc jen „stav“, proč ji většina z nás snáší tak špatně? Proč cítíme zoufalství, i když nám nejde o život?

Vraťme se k běžnějšímu příkladu. Žijete v partnerském vztahu, kde váš partner dělá něco, co vás dlouhodobě frustruje – například odmítá uklízet.

Mluvili jste o tom stokrát. Prosili jste, křičeli, vysvětlovali. Nic se nezměnilo. V tu chvíli přichází ten známý, těžký pocit: „Jsem bezmocná/ý. Už jsem zkusil/a všechno a nic nefunguje.“

Proč je nám v té situaci tak zle?

Psychologie nabízí jednoduchou rovnici:

Bolest + Odpor = Utrpení

Nebolí nás samotný fakt, že je doma nepořádek. Bolí nás odmítnutí reality. Bolí nás propastný rozdíl mezi tím, jaký svět chceme mít (partner uklízí), a jaký svět skutečně je (partner neuklízí).

Bezmoc se stává nesnesitelnou ve chvíli, kdy si v hlavě vytvoříme podmínku štěstí: „Dobře mi bude, teprve AŽ se on změní.“ Dokud se nezmění, jsme v pasti. Cítíme se jako oběť, která je ve vleku událostí a chování druhých.

Iluze „nemám na výběr“

Když se cítíme jako oběť, naše myšlení se zúží. Psychologové tomu říkají tunelové vidění. Jsme tak fixovaní na jediné možné řešení (partner se musí změnit), že ostatní možnosti pro nás přestanou existovat.

V našem příkladu s úklidem máte pocit, že jste v pasti. Ale je to objektivní pravda? Podívejme se na to s odstupem. Reálně máte vždy volbu, jen se vám možná nelíbí důsledky:

Můžete situaci akceptovat a uklízet za oba (pokud má partner jiné kvality, které za to stojí).

Můžete si najmout paní na úklid (změníte systém, ne partnera).

Můžete se rozejít (pokud je pro vás pořádek klíčovou hodnotou).

Nejste bezmocní. Máte moc situaci řešit. Ale protože jste svou moc odevzdali do rukou partnera (čekáním na jeho změnu), cítíte se bezmocní. Tento pocit je tedy v mnoha životních situacích iluzorní. Vzniká jen díky naší úporné snaze protlačit jedno konkrétní řešení tam, kde to nejde.

Jak z toho ven?

Pokud se právě teď cítíte bezmocní, logické argumenty vás z toho pravděpodobně nevytrhnou. Emoce jsou silnější. Cesta ven nevede přes snahu „ještě víc zatlačit na svět“, ale přes změnu vnitřního postoje.

Jediný člověk, kterého můžete změnit, jste vy sami.

Cesta ke svobodě začíná paradoxně tím, že se přestanete bránit. Říká se tomu radikální přijetí.

Dovolte si to cítit. Přestaňte bojovat s pocitem bezmoci. Řekněte si: „Ano, teď se cítím bezmocně. Věci nejsou tak, jak chci, a štve mě to.“

Pusťte to lano. Představte si svou snahu změnit druhého jako přetahování lanem. Čím víc taháte, tím větší je napětí. Když lano pustíte (vzdáte se snahy ho změnit), nespadnete. Uvolníte se.

Změňte otázku. Místo „Jak ho donutit, aby se změnil?“ se ptejte „Co mohu udělat já pro sebe v této realitě, jaká teď je?“

Bezmoc přestává bolet ve chvíli, kdy ji přestaneme brát jako selhání a začneme ji vnímat jako signál: „Tudy cesta nevede. Tady tvá moc končí. Kde jinde ji můžeš uplatnit?“