HRANICE

Stává se vám, že někdo něco dělá nebo říká, co vám není příjemné, a vy se neozvete? Nebo dokonce toto chování navenek akceptujete s úsměvem, ochotně souhlasíte, že něco uděláte, když vás někdo o něco požádá, i když si později uvědomujete, že se vám to vlastně dělat nechce? Děláte věci, které nemusíte, jen proto, že máte pocit, že se to od vás čeká? Neřeknete „ne“, pokud nemáte nějaký neprůstřelný a obhajitelný důvod, proč něco nechcete dělat?

Pokud jste odpověděli ano, pak máte pravděpodobně problém se stanovením a udržením hranic.

Pojďme se podívat na to, jak to vypadá v praxi, proč nás to tak děsí a jak z toho ven.

Jsem nastavená/ný na vše říkat ANO (zvlášť když mě žádost překvapí)

Představte si situaci. Stojíte na zahradě, užíváte si sluníčko, když se přes plot nakloní sousedka. Usměje se a prohodí: 

"Jé, koukám, že ti tam krásně kvete měsíček. Já z něj dělám tinkturu na kolena, tak já bych si ho pak skočila otrhat, jo? Ty ho stejně nevyužiješ a je škoda ho nechat jen odkvést."

A vy? "Jasně, v pohodě, Maruško, klidně si přijď."

To „ANO“ z vás vypadne téměř bez rozmyslu. I když jste tam ten měsíček vyseli schválně, protože prostě chcete na záhonku mít kvetoucí měsíček a rozhodně ho nechcete mít oškubaný. Teprve když sousedka zajde, nebo až večer doma ve sprše, vám to dojde. Zaplaví vás vlna vzteku. Na sousedku, jak je drzá. Ale především na sebe. Proč jsem nic neřekli? Proč jste souhlasili? Cítíte se zrazení – vlastní reakcí.

Tento článek není o drzé sousedce. Je o tom, co se děje uvnitř nás, když neumíme říct „ne“. Je o psychologii hranic, o fenoménu people pleasing (snaha zavděčit se) a o tom, proč je pro mnoho z nás představa vymezení se doslova fyzicky bolestivá.

People Pleasing není jen o tom, že „nedokážu říct NE“

Když se řekne „chybějící hranice“, většina z nás si představí člověka, který se nechá okrádat nebo sebou nechá zametat. Realita je ale mnohem nenápadnější. People pleasing má tisíce drobných, každodenních tváří, které nás pomalu, ale jistě vyčerpávají.

Možná se poznáte v nějaké podobné situaci jako jedna z těchto:

• Větrací teror v kanceláři: Sedíte přímo u okna. Venku je pět stupňů. Vaše kolegyně, které je horko a sedí ve svetru na druhé straně kanceláře, přijde a otevře okno dokořán aniž by se zeptala zda s tím souhlasíte. Na vás táhne, mrznete, bolí vás za krkem. Ale mlčíte. V hlavě si říkáte: „Nechci dělat scény, ona je jinak fajn,“ nebo „Vydržím to, za chvíli půjdu na oběd.“ Reálně ale trpíte, zatímco ona ani netuší, že vám to vadí. Maximálně se po tom, co vám už téměř odpadávají zmrzlé prsty zmůžete na tiché. „Vadilo by ti moc, kdybych to už zavřela?“ A pokud by snad řekla že by jí to vadilo tak okno pravděpodobně nezavřete.

• Arogantní kolega: V týmu máte člověka, který neustále shazuje vaši práci. „Teda, čekal jsem, že ten report budeš mít dřív,“ prohodí uštěpačně, i když termín je až zítra. Vy se usmějete, omluvíte se nebo to přejdete mlčením. Uvnitř vřete, ale navenek hrajete hru na „pohodového kolegu“, který se neuráží.

• Partnerské „příště už fakt ne“: Váš partner se k vám zachová hrubě nebo vás zesměšní před přáteli. Cestou domů mu v autě řeknete: „Tohle mi vadilo, už to nedělej.“ On něco zamručí. Za týden to udělá znovu. Vy znovu řeknete: „Vždyť jsem ti říkala, že mi to vadí.“ A tím to skončí. Cyklus se opakuje roky. Máte pocit, že „bojujete za své hranice“, ale ve skutečnosti jen ventilujete stížnosti bez reálného dopadu.

• Zloději času: Kamarádka vám zavolá v momentě, kdy ukládáte děti nebo potřebujete dodělat práci. Místo abyste řekli: „Teď se mi to nehodí, zavolám zítra,“ hovor přijmete a dvacet minut posloucháte její monolog, zatímco ve vás roste nervozita a vztek. Přesto máte problém hovor ukončit.

• Musím mít jasný důvod: Zavolá vám sestra, která bydlí v jiném městě, že jde s rodinou na koncert do města, kde žijete vy, a požádá vás, jestli u vás může i s celou svou rodinou přespat. Vy máte ráda svůj klid a prostě byste raději, kdyby bydlela v hotelu. Ale jelikož vám „chci mít klid“ nepřipadá jako dostatečný důvod, tak to odkýváte, i když se na to její bydlení u vás vůbec netěšíte.

• 
  

Další nenápadné tváře chybějících hranic

Slabé hranice nejsou jen o tom, co si necháme líbit. Často se projevují i aktivně – tím, jak moc se snažíme „zachraňovat“ situaci nebo druhé. I toto jsou varovné signály:

• Přebírání zodpovědnosti za pocity druhých: Kolegyně si postěžuje, že má moc práce. Vy okamžitě nabídnete pomoc, i když sami nestíháte. Proč? Protože nesnesete ten pocit viny, že vy jste v pohodě a ona ne. Vaše hranice mezi „moje emoce“ a „její emoce“ je děravá. Cítíte se zodpovědní za její pohodu, i když to není vaše práce.

• Nadměrné vysvětlování a omlouvání se (Over-explaining): Když už se odhodláte říct „ne“, nedokážete u toho skončit. Místo prostého: „Auto ti nepůjčím,“ řeknete: „Promiň, ale víš, já zrovna potřebuju jet k našim, a pak ještě na nákup, a vlastně mám málo benzínu, a vůbec mě to mrzí...“ Tím, že se takto omlouváte, vlastně říkáte: „Moje NE samo o sobě nemá váhu, musím si ho zasloužit výmluvami.“

• Nevyžádané rady a zachraňování: Kamarádka řeší problém. Místo abyste ji jen vyslechli, okamžitě jí začnete radit, co má dělat, sháníte jí kontakty, řešíte to za ni. I když vás o to neprosila. I toto je překročení hranic – tentokrát vy nerespektujete její prostor a autonomii, protože její trápení ve vás vyvolává úzkost, kterou potřebujete „opravit“.

• Nepřímá komunikace (Hinting): Chcete, aby partner vynesl koš, ale neřeknete to. Místo toho hlasitě vzdycháte u plného koše, říkáte „fuj, to tu smrdí“ a doufáte, že mu to dojde. Bojíte se přímé žádosti (protože by mohla být odmítnuta), a tak používáte manipulaci náznaky. To je typický projev člověka, který si nevěří, že má právo o něco přímo požádat.

• 
  

Všechny tyto situace mají jedno společné: Cítíte nepohodlí, cítíte, že se děje něco proti vaší vůli (nebo proti vaší energii), ale neuděláte nic přímého, co by to reálně zastavilo.

Proč to děláme? (Psychologie vyhovění)

Možná si říkáte: „Jsem dospělý člověk, mám vysokou školu/firmu/rodinu, tak proč se bojím říct sousedce, ať mi netrhá kytky z ozdobného záhonu?“

Odpověď leží v našem nervovém systému a v tzv. Fawn response (reakce vyhověním). Všichni známe reakce na stres Útok nebo Útěk. Ale existuje ještě jedna, evolučně velmi stará: Zmrznutí a podřízení se.

Pokud jste v dětství vyrůstali v prostředí, kde bylo vyjádření vlastního názoru nebezpečné (vedlo k hněvu rodiče, trestu nebo chladnému odmítnutí), váš mozek se naučil, že bezpečí = vyhovět.

Pro dítě je hněv rodiče, na kterém je závislé, doslova otázkou přežití. Ano doslova – podívejme se do pravěku, kde vznikaly naše instinkty a kde ještě nebyl propracovaný systém sociální péče o odložené děti – pokud by se tehdy na dítě rodič naštval na tolik, že by jej opustil, dítě by jistě bez jeho ochrany zemřelo.  Náš mozek je v dětství instinktivně nastaven na to nejbližšího dospělého co o něj pečuje (obvykle rodič) u sebe udržet. Dítě navíc nemá svobodnou volbu jako dospělý odejít z nevyhovujícího vztahu, tudíž jeho možnosti volby jsou limitované.

Tak že pokud rodič často nepřipouští diskusi, názor dítěte ho nezajímá a jen prosazuje svou, dítě se naučí že je jednodušší a bezpečnější mu vždy vyhovět a také to, že na jeho názoru či pocitu nezáleží. Naučí se strategii přežití vyhověním. Rodič má pocit, že má velmi vychované dítě a práci odvedl ve výchově skvěle, ale jeho dítě se ve skutečnosti nikdy nenaučilo jak zdravě prosadit své potřeby a svůj názor a do dospělosti jde vybaveno strachem z toho se projevit a zastat se sebe či svých potřeb. Naučilo se skenovat náladu ostatních a přizpůsobit se dřív, než vznikne konflikt. Naučilo se že je důležitější jak se cítí ostatní a je klíčové je udržet spokojení i za cenu vlastního popření.

A dokonce si to jako dospělý člověk už ani nemusíte vědomě pamatovat že vaše dětství bylo právě takové. Pokud ale máte tendenci vyhovět ostatním popřením sebe sama, pak je téměř jisté, že jste se tuto strategii naučili právě ve vašem dětství.

Dnes jako dospělému, i když už vám nehrozí nebezpečí, pokud  vás rodič opustí, když nebudete „hodná holčička“ nebo „hodný chlapeček“, tento program běží dál. Když vás zaskočí kolegyně s oknem nebo arogantní šéf, vaše amygdala (centrum strachu v mozku) vyhodnotí potenciální konflikt jako hrozbu. Než se stihne zapojit vaše logické myšlení (prefrontální kortex), váš automatický pilot už kýve hlavou a říká „ano“ nebo „to nevadí“.

Past logického důvodu

Velmi častým projevem slabých hranic je neschopnost odmítnout věci „jen tak“. Máme pocit, že naše „NE“ je platné pouze tehdy, pokud je podloženo neprůstřelným logickým argumentem nebo omluvou.

• Kolega: „Můžeš za mě zítra vzít tu směnu?“

• Vy (v horším případě): „Jasně, není problém.“ (I když fakt vůbec nechcete).

• Vy (v lepším případě): „Ehm, nemůžu, já musím… vézt babičku k lékaři.“ (Lež, při které se navíc cítíte nepříjemně).

Místo abychom řekli zcela s klidem: „Zítra se mi to nehodí“ nebo prosté „Ne, potřebuji volno“,  či „Mirku, já za tebe směny brát nechci“ máme potřebu „obhájit“ to, že něco odmítneme. Hledáme externí omluvenku, protože nevěříme, že naše nechuť je validní důvod.

Zrcadlo strachu

Zkuste si malý experiment. Představte si, že byste byli v roli té sousedky, co chce měsíček, vy. Zeptali byste se na měsíček a majitelka by řekla: „Nezlob se, ale já ho tam chci nechat, líbí se mi, jak to kvete, proto jsem ho tam vysela.“Zhroutili byste se? Začali byste ji nenávidět? Křičeli byste na ni? Pravděpodobně ne. Řekli byste: „Aha, jasně, chápu,“ a šli dál.

To, čeho se tak děsíme – že nás druzí zavrhnou, že vznikne scéna – je často jen katastrofický scénář v naší hlavě. Většina lidí naše hranice přijme bez mrknutí oka. A ti, kteří je nepřijmou? To jsou přesně ti, před kterými se potřebujete chránit nejvíce.

Další možné formy toho kde jsou naše hranice překročeny

Nejzákeřnější forma narušování hranic je ta, kterou pácháme sami na sobě. Není to jen o tom, co nám dělají druzí, ale o tom, k čemu se sami nutíme.

• Kamarádka zavolá: „Nechceš jít do kina?“

• Vy: Jste unavení, chcete ležet ve vaně. Vaše tělo říká NE.

• Vaše pusa řekne: „Tak jo, v kolik?“

Vaše kamarádka Vám to nenutila, jen se zeptala zde chcete, dala vám možnost říct že nechcete, přesto jste to neudělali. V tu chvíli jste zradili sami sebe. Potvrzujete svému podvědomí, že na vašich pocitech nezáleží. Dlouhodobým důsledkem tohoto sebezrazování není jen únava, ale často i chronická zášť. Pokud se často přistihnete, že jste naštvaní na lidi kolem sebe („Zase něco chtějí“, „Nikdo mi nedá pokoj“), je to kontrolka vašeho systému. Zášť není známkou toho, že jsou lidé zlí. Je to signál, že jste nechali své hranice padnout a děláte věci, které dělat nechcete.

Metafora hranic

Mnoho lidí si myslí, že „nastavit hranice“ znamená prostě lidem říct, co se nám nelíbí. Ale to je omyl. Hranice bez důsledků po jejich překročení je jen zbožné přání. Představte si své vnitřní hranice jako konkrétní pozemek ve volné krajině.

1. Hranice jen v mapě (Neviditelné)To je stav, kdy hranice v podstatě nemáte – máte je jen ve své hlavě a doufáte, že ostatní telepaticky poznají, kde jsou. Lidé vám chodí přes trávník, zkracují si cestu. Vy se na ně v duchu zlobíte, ale oni to „nevidí“.

Lidé, co to takto mají, mají často pocit, že lidi „by měli vědět“, co se sluší. Jenže to, že vy jste byli vychovaní, že návštěvy se hlásí předem, neznamená, že tak byla vychovaná vaše sousedka, která na vás neustále zvoní a sama se zve k vám do bytu. Vaše hranice v mapě říká, že slušný člověk se sám na návštěvu nezve, ale její mapa může říkat něco jiného. A když se neozvete, bude se řídit svojí mapou.

2. Dřevěné kolíky (Vyslovení hranice)Když se naučíte říkat „co vám vadí“, je to jako byste do země zatloukli dřevěné kolíky. Už nikdo nemůže říkat, že o hranici neví. Řeknete kolegyni: „Prosím, neotvírej to okno, je mi zima.“ Slušní lidé to budou respektovat nebo se vás příště zeptají jestli mohou na chvíli vyvětrat – budou hledat kompromis. Ale ti, kteří jsou zvyklí si brát, co chtějí, kolem kolíku klidně projdou a to okno otevřou i když jste ji žádala, aby to nedělala – protože ona si nechce sundávat svetr a větrání je pro ni prostě důležitější, než to, že vám to vadí.

3. Vyhrožování důsledkem (Domnělá hranice)Hranice existuje pouze tehdy, pokud existuje důsledek jejího překročení. Máte doma puberťáka, který po sobě neuklízí. Řeknete: „Pokud po sobě neuklidíš, nedostaneš kapesné.“On neuklidí. Vy mu kapesné stejně dáte, protože „vám ho bylo líto“ nebo „nechcete scénu“. On se naučí, že jste důsledkem jen vyhrožovali. Vaše hranice byla jen domnělá – jako holografická projekce plotu, kterou jde bez problému projít.

4. Skutečný důsledek (Skutečná hranice)Skutečná hranice je, že skutečně dodržíte to, co jste řekli. Kapesné mu prostě nedáte, bez ohledu na to, jakou scénu udělá. Vyslovení důsledku není bezpodmínečně nutné i když se hodí zejména u opakovaných situací, důležitější je že vy máte uvnitř sebe nastavený jasný postup co uděláte když hranice bude překročena – například pokud po mne někdo bude chtít něco co dělat nechci prostě to odmítnu udělat a nenechám se překecat – i to je forma hranice – hodí se například na situaci se sousedkou co na vás náhle vyhrkne, že si k vám jde otrhat měsíček.

Tady děláme největší chybu

Tady kdy jde o „skutečné reakce mající nějaký důsledek“ selháváme nejčastěji. Myslíme si, že stačí říct „nelíbí se mi to“.

Vraťme se k příkladu s partnerem, který je hrubý.Řeknete: „Mluv se mnou slušně.“ (Dřevěný kolík).On je za týden znovu hrubý. (Překročil kolík).Vy řeknete: „Vždyť jsem ti říkala, ať se mnou mluvíš slušně!“ a dál pokračujete v konverzaci nebo vaření večeře.

Co se stalo? Nic. Hranice nebyla dodržena. Skutečná hranice (Důsledek) vypadá takto:„Pokud na mě budeš křičet, odejdu z místnosti a nebudeme se bavit, dokud se neuklidníš.“A když začne křičet – vy se beze slova seberete a v klidu odejdete.

To je ten nejtěžší moment. Hranice není o tom, co dělá ten druhý. Hranice je o tom, co uděláte vy, když ten druhý nerespektuje vaši hranici.

• Pokud kolegyně otevře okno i přes váš zákaz, hranicí může být, že okno prostě ihned zavřete jakmile vám začne být zima nebo najdete kompromis a  požádáte ji , aby si s Vámi vyměnila místo.

• Pokud matka volá v době, kdy jste v práci i přes zákaz, hranicí je, že to nezvednete.

• 
  

Hranice slouží k ochraně vás a vaší energie, ne k výchově ostatních.

„Měl jsem to říct dřív“ (Syndrom pozdní hranice)

Další aspekt je myšlenka: „Měl jsem to říct dřív. Když to toleruju už takovou dobu, tak teď přece nemůžu říct, že mi to vadí.“

Pojďme si to ukázat na příkladu. Váš partner po vás při sexu chce určitou věc, kterou vy prostě nemusíte. Jenže problém je v tom, že ji od začátku vztahu děláte, abyste ho potěšili. Jenže po těch letech je vám to víc a víc nepříjemné. Partner o tom neví. Přichází myšlenka: „Už to fakt dělat nechci, ale když se celou dobu tvářím, že jsem s tím OK, jak mu proboha mám říct, že mi to vadí? Co když se naštve?“ A tak dál mlčíte.

Příklad se sexem uvádím proto, že se na něm dobře chápe to násilí, které pácháme sami na sobě. Ale stává se to i jinde – jako že ségra u mě vždy přespává, když jede do Prahy a já jí přece po 10 letech neřeknu že už to nechci.

Důležité je uvědomit si, že na své hranice máte právo vždy a v každém okamžiku, bez ohledu na to, že dříve něco OK bylo (nebo jste neřekli že to OK není). Stejně jako máte právo se jednoho dne probudit a rozhodnout se, že už vás nebaví bílé stěny vašeho pokoje a chcete vymalovat na béžovo.

Sobectví vs. Sebeúcta

Lidé s tendencí people pleasing mají často panickou hrůzu z toho, že budou označeni za sobce. Mají pocit, že „dát sebe na první místo“ je morální selhání.Psychologická realita je ale opačná. Představte si letušku v letadle. „V případě poklesu tlaku nasaďte masku nejprve sobě, a až poté dítěti.“ Je to sobecké? Ne. Pokud omdlíte, nepomůžete nikomu.

Pokud jste vyčerpaní a jedete na dluh, nemůžete mít zdravé vztahy. Vaše „ano“ nemá žádnou hodnotu, pokud neumíte říct „ne“.Stanovení hranic je proces. Bude to nepříjemné. Lidé, kteří profitovali z vaší bezmezné ochoty, se dost možná budou bránit. To není znamení, že děláte chybu. To je znamení, že to funguje.

Pozor: Hranice není štěkot

Mít hranice není totéž, jako na každého hned agresivně vyjíždět. Pokud prosazujete hranice pomocí nějaké formy agrese, ať už zvýšený hlas, odseknutí a podobně jste ve fázi malého ustrašeného pejska, který varovně štěká na lidi, kteří jsou ještě kilometr od plotu ve snaze je zahnat. Případně kočky zahnané do kouta, co okolo sebe začíná sekat. Jste v obraně útokem nikoliv v klidném držení svých hranic a pravděpodobně se při tom také necítíte dobře ale spíše v ohrožení. Člověk, co se toho ale nezalekne vám pravděpodobně na pozemek vleze, protože malé uštěkané čivavy se zkrátka nebojí.

Například máte kalendář plný schůzek a akorát se vracíte ke stolu a kolega se zeptá, jestli s vámi něco může vyřešit. Vy tvrdým až lehce naštvaným tónem  řeknete „Teď fakt ne!“. Super je to vyznačení hranice, ale pokud je tam ten tvrdý tón jste v boji za hranici místo abyste ji v klidu drželi.

 Člověka, co má zdravé hranice, poznáte tak, že má klidné sebevědomí. Neříká věci útočně, ale vědomě a s klidem a vnitřní silou. NE není boj, je to prostě jen NE. Takoví lidé vzbuzují automatický respekt a ostatní se ani nesnaží jejich hranice překračovat.

Co když mám strach z reakce ostatních?

Samozřejmě, že máte strach z reakce ostatních, pokud byste jej neměli, už dávno byste měli hranice pevné jako skála.

Pokud vám je nepříjemné „konat“ a realizovat důsledky a zastavíte se v půli cesty, je to pravděpodobně strachem. Emoce strachu z toho, jak bude protistrana reagovat, je prostě větší než touha po pevné hranici.

V takové situaci je především potřeba si přiznat to, že máte velký strach z toho, když na něco, co uděláte, lidé budou reagovat negativně (nebudou vás mít rádi). Tento dětský strach vás doslova vlastní. To že je dětský není myšleno pejorativně. Jak jsme si vysvětlili pravděpodobně máte důvod, proč jste nastaveni tak, že vás velice děsí situace, kdy by vás lidé neměli rádi a zlobili se na vás.

 Tady už logikou moc nezmůžete a je dobré se na tento pocit strachu podívat hlouběji, například v terapii. V rámci terapie bude vhodné prožít si naplno to, čeho se bojíte. Tedy například, pokud se partner chová hrubě a vy se bojíte, že když se ozvete, tak on od vás odejde – dovolte si prožít přesně to, že od vás odejde. Tu nejhorší variantu. Když dokážete tuto situaci, tento strach, prožít naplno a uvolnit ho, nebude fakt, že by od vás mohl odejít, už tak děsivý a nebude vás vlastnit.

Nic není rigidní

Článek prosím neberte tak, že od teď  je třeba vše tvrdě a nekompromisně prosazovat, spíše ho berte jako zamyšlení zda tam, kde je to pro vás důležité dokážete mít a držet své hranice nebo ne.

Pokud ne, je to téma na práci na sobě.

Na závěr shrnutí:

• Nemám hranice = dětská reakce a snaha o přežití pomocí cesty nejmenšího odporu.

• Mám hranice = dospělá reakce, úcta i sebeúcta v rovnováze, včetně schopnosti ustát to, že se někomu naše hranice líbit nemusí.