ÚTĚK, ÚTOK, USTRNUTÍ

Stalo se vám někdy, že jste se učili na zkoušku, všechno jste uměli, ale jakmile jste si vytáhli otázku a uviděli přísný pohled profesora, bylo v hlavě prázdno? Nebo jste se uprostřed hádky s partnerem najednou začali chovat agresivně, případně jste naopak z hádky odešli utekli, protože se to nedalo vydržet?

Pokud ano, vítejte v klubu. Váš mozek totiž právě přepnul na „nouzový režim“. Pojďme se podívat, proč se to děje a proč nám naše vlastní hlava hází klacky pod nohy zrovna ve chvílích, kdy nejvíc potřebujeme být „při smyslech“.

Tři mozky v jedné hlavě

Ačkoliv je lidský mozek neuvěřitelně komplexní orgán, pro pochopení našich stresových reakcí si můžeme pomoci jedním zjednodušeným, ale velmi užitečným modelem. Představte si, že se váš mozek skládá ze tří evolučních pater:

Plazí mozek (mozkový kmen): Toto je nejstarší a nejprimitivnější část. Umí toho málo, ale dělá to dokonale – stará se o čisté přežití. Dýchání, tep srdce a základní reflexy. Nezajímá ho logika, zajímá ho jen otázka: „Přežiju to?“

Opičí mozek (limbický systém / amygdala): Vývojově mladší část, kde sídlí naše emoce. Amygdala funguje jako poplašná hláska – neustále skenuje okolí a hledá nebezpečí. Když se hádáte a cloumají vámi emoce, řídí vás právě tato část.

Lidský mozek (neokortex): Nejmladší a nejchytřejší část – šedá kůra mozková. Tady sídlí logika, plánování, řeč a komplexní myšlení. Tady jste „vy“ ve své nejlepší formě.

Když logika vypne pojistky

Základní pravidlo fungování mozku zní: čím větší stres, tím hlouběji „padáme“.

Když jste v klidu a pohodě (učíte se doma v křesle), vládne neokortex. Jste chytří, vtipní, nad věcí.

Jakmile ale přijde stres (zkouška, hádka), amygdala zmáčkne červené tlačítko „OHROŽENÍ“. Aby mozek ušetřil energii pro záchranu života, doslova „odpojí“ přívod energie do logického neokortexu a převezme řízení.

Pokud je stres extrémní (cítíme se v ohrožení), propadáme se až do nejhlubšího suterénu – do plazího mozku. A ten zná jen tři primitivní, ale účinné reakce: útěk, útok, ustrnutí.

Proč se chováme jako zvířátka?

Tyto tři reakce nevznikly proto, aby nás trápily u tabule nebo při poradě. Vznikly, aby nám zachránily krk v divočině.

Útěk: Gazela, která spatří lva, nemá čas analyzovat situaci. Musí okamžitě zmobilizovat svaly a utéct.

Útok: Máma kočka se vrhne na orla, který ohrožuje její koťata. Strach se změní v agresivní energii nutnou k obraně vůči jinak většímu nepříteli.

Ustrnutí: Vačice (a mnoho dalších zvířat) má strategii „dělám mrtvého“. Když je nebezpečí příliš blízko a nelze utéct ani bojovat, tělo „vypne“. Predátor často o mrtvou kořist ztratí zájem.

V přírodě jsou tyto reakce geniální. Problém nastává v 21. století. Náš plazí mozek totiž nerozlišuje mezi lvem a naštvaným šéfem. Pro něj je stres jako stres. Vyhodnotí situaci jako „ohrožení života“ a spustí program.

Jak to vypadá v praxi (hádka s partnerem)

Představte si ostrou výměnu názorů. Vaše logika (neokortex) už dávno odešla na kávu a vy jste v moci nižších pater mozku:

Útok: Začnete křičet, vytahovat staré křivdy, jste agresivní, chcete druhého „zničit“ slovy. V extrému (afektu) může dojít i k fyzické agresi.

Útěk: Prásknete dveřmi a odejdete z bytu. Nebo se „vypnete“ z konverzace, nasadíte sluchátka a ignorujete realitu či zkusíte změnit téma o kterém se právě bavíte.

Ustrnutí: Partner na vás křičí a vy tam jen stojíte, neschopni slova i pohybu. Hlava je prázdná, tělo jako z kamene. Čekáte, až to „přejde“.

Zpětně si pak říkáme: „Proč jsem neřekl tohle? Proč jsem tam jen stál jako tvrdé Y? “Odpověď je jednoduchá: protože jste nemohli. Váš „chytrý mozek“ byl v tu chvíli mimo provoz.

To, co je klíčové si uvědomit, je, že do těchto reakcí nepadáte proto, že jste hloupí nebo zlí. Padáte do nich proto, že jsou to vaše naučené strategie přežití. Problém není v reakci samotné, problém je v tom, proč vás daná situace – byť není život ohrožující – dostala až do plazího mozku a do obrany.

Problém tedy je primárně v tom, že určité situace či chování mají ve vašem mozku přímou linku k pocitu ohrožení a pocit ohrožení pak automaticky sahá k obranné reakci. Čím silnější máte tyto reakce v objektivně celkem běžných situacích, tím pravděpodobněji jste zažili velké ohrožení nebo trauma v dětství, kde tato reakce vznikla.

Jsou lidé, kteří si ani neuvědomují neadekvátnost svých reakcí, mají pocit, že ono „ohrožení“ je skutečné (šéf se zlobí) a neuvědomují si, že jsou v podstatě otrokem těchto reakcí.

První krok, kdy s tím můžete něco dělat, je uvědomit si a připustit si, že v určitých situacích prakticky vždy padáte do jedné z těchto reakcí.

Další, co je třeba si uvědomit, je, že jakákoliv emoce, kterou potlačujeme, z našeho systému nezmizí. Není možné, abyste se nikdy nenaštvali, nezkoprněli nebo neměli pocit, že chcete utéct, jen proto, že to tak chcete. Ta emoce se objeví, pokud pro ni ve vašem vnitřním systému existuje spouštěč.

Útok

Útok není jen o fyzickém napadnutí jiného, jde především o energii, kterou s sebou nese – s reakcí útoku jsou spojené pocity jako hněv, vztek, zuřivost, zloba, zášť, nenávist apod. To, zda je člověk v nějaké formě projeví navenek, když se situace děje, nebo vztek přijde až po tom, co situace skončila, na tom nic nemění. Pokud cítíte tyto pocity, váš mozek je v obranném módu.

Připomínám – na tom, že to cítíte, není nic špatného. Jen je dobré si uvědomit, proč tato emoce vzniká.

V naší kultuře není projevování vzteku a ostatních emocí spojených s reakcí „útok“ vnímáno jako správné. Od mala rodiče děti tlumí, aby se nevztekaly, vztek a projevená agrese jsou vnímány jako slabost, jako ztráta kontroly.

Z pohledu funkční společnosti se to zdá v pořádku – mlátit druhé není OK. Problém ale je, že se zároveň s tím „nebít druhé“ mnohdy učíme i necítit a potlačovat emoce se vztekem spojené.

Kdo a kdy může spadnout do reakce útoku a proč

Pokud měl někdo například agresivního rodiče – otec svou energií vzteku vždy zatlačil mámu nebo i dítě a „vyhrál“ tak boj. Dítě se od něj tuto strategii mohlo naučit: jednak se naučilo, že takto se chovat je tolerovatelné (máma tátovi takové chování zdá se toleruje). Nebo dítě při dospívání mohlo zjistit, že vztekání se je nejúčinnější strategie, jak dosáhnout svého. Maminka se na dítě zlobí, to cítí ohrožení, začne se vztekat, maminku ten vztek vyděsí a ustoupí. Dítě se právě naučilo rovnici:

ohrožení + agrese = bezpečí

A pokud má tuto strategii z těch tří – útok, útěk, ustrnutí – zapsánu jako nejsilnější (má v mozku nejvyježděnější dráhu), bude v situacích, kdy se cítí ohrožené, pravděpodobněji padat do reakce „obrana útokem“.

Někdy do ní ale samozřejmě spadnou i ti, kteří mají více vyježděnou dráhu útěku nebo ustrnutí – obvykle v situacích, kdy ustrnutí nepomohlo („dělám mrtvého a on útočí dál“) nebo není možné utéct a člověk se cítí zahnaný do kouta. Pak už nezbývá než bojovat o život – a tak i jinak člověk, o kterém jste si mysleli, že na něm jde dříví štípat, najednou vyletí plný vzteku.

Útěk

Útěk není jen o fyzickém odchodu z místa. Jde především o aktivní energii směřující pryč – je to jedna ze tří základních obranných reakcí na strach. Rozdíl mezi útěkem a ostatními reakcemi je v tom, že tělo a mysl se aktivně snaží odejít. Energie teče směrem „ven“, mozek hledá cestu pryč a člověk ji následuje. Útěk může vypadat jako odchod z místnosti, kde probíhá hádka, ale také jako postupný psychický „únik“ – odklon pozornosti, emocionální odpojení, vytváření distance mezi sebou a hrozbou. To, co je spojuje, je silný pocit touhy uniknout.

Reagovat na strach odchodem není slabost. Útěk je legitimní obranná strategie.

Problém není v samotné reakci, ale v tom, když se člověk naučí jednat automaticky bez rozlišení mezi skutečným nebezpečím a pouhými připomínkami minulých traumat.

Pokud například partner otevře nějaké bolavé téma a chce ho s vámi probrat, ale vás děsí a proto z této diskuse nějakým způsobem uniknete, nebude to pro váš vztah to nejzdravější řešení.

Kdo a kdy může spadnout do reakce útěku a proč

V některých rodinách se útěk stává primární strategií přežití. Rodič, který sám čelí stresu a nejistotě, se chová vyhýbavě nebo nekonzistentně – někdy je dítěti blízko, jindy se od něj distancuje. Dítě si postupně osvojuje nejistou vyhýbavou vazbu – učí se, že je bezpečnější se vzdálit a neprojevovat své potřeby, protože na rodiče se nemůže spolehnout. Někdy stačí, aby dítě zjistilo, že když během konfliktu odvede řeč jinam, matka zapomene, že ho před chvílí hubovala za rozbitý hrnek. Nebo si všimne, že rodič sám konflikty řeší odchodem – dítě tedy interně registruje, že když je situace nepříjemná, „správné řešení“ je z ní odejít.

Postupem času si dítě fixuje rovnici:

nebezpečí + útěk = záchrana.

Útěk a vyhýbání se nejsou volbami, které aktivně řeší problém – jsou to mechanismy, které zbavují člověka okamžitého diskomfortu. Mozek si to zapamatuje jednoduše: „Když je to nepříjemné, mohu odejít a bolest ustane.“

Není to vědomá strategie, ale přirozená odpověď na prostředí, kde bezpečí spočívá v distanci od hrozby. Tato vazba se postupně zapisuje do nervového systému tak hluboko, že se stává automatickou.

V dospělosti se pak tento vzorec projeví jako reflexivní chování. Ve stresové situaci si člověk nemusí vůbec uvědomit, že si volí, útěk prostě naskočí jako první. Není to vždy fyzický odchod. Může jít o zrušení schůzky, mlčení v rozhovoru, přerušení vztahu či práce nebo jen psychické „vypnutí“. Jakákoliv situace, která vyvolá známý pocit ohrožení nebo konfliktu, spouští automatismus: „Musím pryč.“

Ale do útěku padají také ti, kteří by jej primárně nevolili. Když je člověk fyzicky slabší než hrozba nebo by konfrontace měla katastrofální důsledky a útok není možný – v hierarchických vztazích, v práci – rychle si uvědomuje, že boj by vedl k ještě větší bolesti. Útěk se stává nejmenším zlem.

Stejně tak ti, jejichž primární strategií je ustrnutí. Když „dělání mrtvého“ ale útok nezmírňuje, ale naopak agresora dráždí, člověk si někdy uvědomí, že ustrnutí ho nechává v pasti. Když pasivita nefunguje a boj není možný, aktivuje se právě útěk – pocit „musím odtud ven“. I člověk, který by normálně zůstal nehybný, začne cítit naléhavou potřebu úniku. Fyzicky sice nemusí utéct, ale psychicky se vydává na útěk – mysl hledá cestu pryč, protože zůstat znamená trpět bez naděje.

Ustrnutí

Ustrnutí si lidé někdy pletou s útěkem, protože při obou reakcích není vždy viditelný fyzický odpor. Rozdíl je ale zásadní – v pocitu a energii. Zatímco útěk je aktivní hledání bezpečí spojené s potřebou „chci pryč“, ustrnutí je doslova zamrznutí na místě, kde si člověk ani neuvědomuje jinou možnost. Je to pasivní energie „budu tu malý, nenápadný a nějak to přečkám“.

Kde útěk aktivně hledá cestu pryč, ustrnutí se snaží ukrýt tím, že se stane neviditelným a nehybným. Tělo i myšlení jsou paralyzované – ne z nemožnosti pohybu, ale z nejhlubšího instinktu: „Když se nehnu, možná si mě agresor nevšimne.“ Mozek se vzdává aktivních pokusů o záchranu a přechází do pasivního režimu: „Mohu jen čekat, až to skončí.“

Typickým příkladem je student, který umí na zkoušku, ale ve stresu na zkoušce zamrzne a nedokáže nic říct. Nebo dítě šikanované ve škole, které v takových chvílích prostě „vypne“ a snaží se být neviditelné a útok nějak přečkat.

Ustrnutí není znamením slabosti nebo selhání. Je to jeden z nejstarších obranných mechanismů – přežití prostřednictvím neviditelnosti. Používá ho celá živočišná říše.

V našem světě však nečinnost není vždy tolerována. Od dětství slyšíme „dělej něco“, „stůj si za svým“. Lidé, kterých se to dotklo, si osvojili vinu spojovanou s ustrnutím – cítí, že selhávají, pokud jejich systém „vypne“.

Ironií je, že v některých rodinách bylo ustrnutí jedinou účinnou strategií. Když se dítě bránilo, agrese se zvýšila. Když se snažilo utéct, postih byl ještě horší. Ale když tam dítě jen stálo a nereagovalo, rodič se vyřval a agrese pominula. Dítě se tak naučilo rovnici:

nebezpečí + ustrnutí = přežití

Kdo a kdy může spadnout do reakce ustrnutí a proč

Člověk, který měl rodiče násilného, emocionálně chladného nebo takového, který trestal jakoukoli aktivitu – vzpouru, útěk, dokonce i projevy emocí –, si osvojil jednoduchou lekci: nejbezpečnější je být nehybný. Dítě postupně zjišťuje „matematiku bolesti“: když se brání, dostane více; když utíká, vrátí se to hůř; když zůstane stát a nereaguje, trest bývá mírnější. Postupem času se ustrnutí zapisuje do těla a mozku jako jediná cesta k přežití.

V dospělosti se pak člověk v situacích ohrožení automaticky „zamrzne“. Není to vědomá volba – mozek to aktivuje reflexivně, dlouho předtím, než si člověk uvědomí, co se děje. Schůzka, kde se cítí kritizován? Zamrzne. Konfrontace v práci? Nemůže mluvit. Nebezpečí v ulici? Tělo ho neposlechne. Pro někoho s hluboko zakořeněným ustrnutím je tato pasivita jedinou známou bezpečností.

Ale do ustrnutí padají i ti, jejichž primární strategií by byla jiná. Když je člověk fyzicky zadržen a nesmí utéct, nebo když by útok znamenal horší následky – kvůli rozdílu v síle, statusu nebo zkušenosti –, mozek vyhodnotí, že cesta pryč není a boj by vedl k „zničení“. Zbývá jen jedno – ochromit se pasivitou a doufat, že agresor přestane vnímat člověka jako hrozbu.

Mám tedy předurčenu jen jednu z těchto reakcí?

Ano i ne. To, že je pro vás nějaká častější, neznamená, že ostatní nemáte k dispozici.

Váš systém nejpravděpodobněji zapne tu, která je pro vás nejobvyklejší, ale v různých situacích se může zapnout i jiná – váš plazí mozek zkusí vše, aby vás zachránil.

Někdy můžete mít i kombinaci jako běžnou strategii – třeba pokud jste people pleaser,

je častá kombinace ustrnutí a útěku.

Když se mi to stane, neovládám to a často mi to neslouží

Ano, to je častý problém. Ač tyto reakce samy o sobě nejsou špatné a jsou situace, kdy vám opravdu mohou zachránit život, v běžných sociálních situacích nás často spíše omezují – nejsme schopni situaci řešit dospěle a logicky, místo toho padáme do reakcí, které neovládáme.

Připomínám – neovládáme je proto, že se aktivují v okamžiku, kdy je náš systém ve velkém stresu, který vyhodnotí jako ohrožení, a tělo doslova přepne do záchranného režimu. Proto je tak těžké si vůbec uvědomit, že se to děje, a většinou nám to dojde až poté: „Zase jsem křičel, zase jsem diskusi odklonil jinam, zase jsem tam stál jako tvrdé Y a nezmohl se na slovo.“

Co s tím? Prožít, ne potlačit

Často se za tyto reakce stydíme. Máme pocit, že bychom měli být stále racionální. Ale bojovat s plazím mozkem vůlí je jako snažit se zastavit rozjetý vlak holýma rukama.

Klíčem k řešení, který používám v terapii, není tyto reakce potlačit, ale dovolit si je bezpečně dokončit a tím snížit stres.

Čím méně situací váš systém vyhodnotí jako ohrožujících tím méně pravděpodobněji padnete do jedné z těchto reakcí. Tedy v obecné rovině je dobré pracovat s příčinou toho proč vás dané situace tolik stresují. V terapii se tedy primárně zaměříme na onen pocit ohrožení, který tyto reakce vyvolal. Nicméně jako každý jiný pocit i tyto je také dobré dovolit si prožít, zejména pokud máme pocit že jsou tyto reakce špatné a "neměli" byste je mít.

Práce s útokem

V terapii nebo v bezpečí o samotě si můžete dovolit vztek naplno prožít. Máte někdy chuť partnera takříkajíc „uškrtit“? Zkuste si to ve své mysli dovolit. Samozřejmě neškrťte partnera doopravdy, ale ve své fantazii dejte té energii volný průchod. Nestyďte se za to – nejste špatní lidé jen proto, že máte takové představy. Cílem není vyžívat se v násilí, ale uvolnit nahromaděnou agresivní energii tím, že ji necháte bezpečně proběhnout.

Doporučuji, pokud to zkoušíte doma v představě, po tom, co danému člověku uděláte to, co mu ve vzteku potřebujete udělat, „oživte ho“ a udělejte to znovu – dokud ho nebudete muset znovu oživovat a potřeba ubližovat tam nebude. Pokud to uděláte jen jednou, dá to dočasnou úlevu, ale neznamená to, že se na daného člověka nebudete snadno zlobit.

Práce s útěkem

Pokud máte někdy všeho dost a chuť sbalit kufry a nechat děti i manžela svému osudu, nevyčítejte si to. Ve fantazii si dovolte ten útěk prožít. Představte si, jak odcházíte, jak za sebou zavíráte bránu – i opakovaně, dokud pocit, že musíte utéct, nepoleví.

V terapii je běžné, že člověk nechce něco cítit, má strach a nutkavou potřebu ze situace, pocitu nebo vzpomínky odejít. Stejně jako u útoku si tedy dovolte odejít – opakovaně – dokud nedokážete v té situaci nebo vzpomínce stát a už tam ta potřeba utéct nebude.

Práce s ustrnutím

U zamrznutí máme tendenci se sami na sebe zlobit: „Dělej, pohni se, řekni něco!“ Tím ale jen zvyšujeme stres. Paradoxně pomůže pravý opak – dovolit si být úplně nehybný. Přiznat si: „Teď nemůžu nic.“

V terapii si často dovolíme v ustrnutí pobýt, plně procítit tíhu a neschopnost pohybu. Jakmile s ustrnutím přestaneme bojovat a přijmeme ho jako aktuální formu ochrany, tělo často samo po chvíli začne „rozmrzat“.

Jakmile tělu a mozku dovolíte tuto instinktivní reakci „dokončit“ (byť jen v představě), plazí mozek dostane signál „akce proběhla, nebezpečí zažehnáno“. Stresová hladina klesne, křeč povolí a energie se znovu vrátí do neokortexu. Teprve pak můžete situaci řešit s nadhledem.

Pamatujte: vaše reakce nejsou špatné. Jsou to prastaré mechanismy, které vám chtějí zachránit život. Jen se občas spustí v nevhodnou chvíli. Naslouchejte jim – říkají vám, že jste pod obrovským tlakem a potřebujete uvolnit ventil.